Cesta na vrchol - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!
Přejít na navigaci (přeskočit obsah)

vloženo 29.8. 2012Cesta na vrchol



Svaly nebo hlava? Aneb malé Gestalt – buddhistické zamyšlení

Známe to všichni. Krásná vyjížďka, rovinka, pěkný sjezd, zatáčka a najednou je tam. Kopec. A zpravidla dlouhý a táhlý či kratší ale strmější (nebo úplně nejlepší varianta – dlouhý a strmý). Asi málokdo si hned řekne „Hurá!“. Většina z takovéto vyhlídky není moc nadšená, někteří si neodpustí ani to peprnější slovíčko. Ani já nepatřím mezi ty, kteří by jásali nadšením nad výšlapem do kopce. Neměl jsem je rád, dělalo mi problém je vyjet. A ano, patřil jsem (a stále ještě patřím mezi ty), kteří si při pohledu na tuto „nádheru“ to peprné slovíčko, (v mém případě sousloví) neodpustí. Proto jsem vždy raději volil trasy, kde byla pravděpodobnost setkání s mým oblíbencem co nejméně pravděpodobná, tedy lépe řečeno nejméně bolestivá (kopce jsou prostě všude).

Peklo na zemi!

Až jednou mne kamarád vytáhl na vyjížďku, která pro mne byla docela peklem na zemi. Značná část trasy vedla po asfaltu a ano, značná část trasy byla do kopce. Jak většinou sázím na pravidlo „co jsme vyjeli, musíme někde sjet“, tady opravdu neplatilo. Nešetře nadávkami, jak na cestu, tak na kamaráda, jsem pomalu ukrajoval kilometr za kilometrem. Kopců bylo tolik, že mi po čase došly nadávky (mimochodem nadávání taky trochu unaví) a smířil jsem se s tím, že tam ty kopce prostě jsou. A najednou se mi začalo jet o něco lépe, tedy spíš o dost lépe. Co se to vlastně stalo? Zkusím své uvědomění co nejsrozumitelněji popsat a možná bude prospěšné i pro někoho jiného, nejen pro mě.
 

ZPŮSOB, JAKÝM SE STAVÍME K PROBLÉMŮM, MŮŽE POMOCI JE PŘEKONAT. ODBORNÍK VÁM PORADÍ!


Pozitivní přístup

V rámci sebereflexe jsem tedy došel k následujícímu uvědomění. Tahle vyjížďka mě hodila z jedné polarity do druhé. Jinými slovy, tak dlouho a moc jsem se kopcům vyhýbal, že až přímá konfrontace s tím, co jsem nechtěl, vedla k tomu, že se obrousila nechuť (a strach) ke stoupání. Uvědomil jsem si, že kromě fyzické přípravy je neméně důležité (a dle mého názoru i důležitější), jak ke kopci přistupuji. Pokud budu naštvaný, jen ztratím energii a unavím se mnohem dříve, vypadnu z rytmu a stoupání se stane ještě obtížnějším. Pokud budu brát kopec jako soupeře, velkou výzvu, „kdo z koho“, riskuji, že mne toto vnitřní nastavení úplně pohltí a povede k tomu, že stoupání budu věnovat více energie, než je potřeba (aneb přepálím to), kopec sice zdolám, ale bude to spíše Pyrrhovo vítězství.

Když ovšem přijmu existenci kopce jako danost, nepůjdu do konfliktu s bytím kopce a výjezd budu brát jakožto přirozenou cestu, přirozenou koexistenci dvou entit, pak se situace úplně změní. Buddhisticky řečeno, když poznám (pravé) příčiny strasti a odstraním je, strast zanikne. A strastí je v tomto případě moje vnitřní nastavení (emoce a myšlenky), nikoliv kopec. A proto, když změním své myšlení (a spolu s nimi i emoce), odstraním tak pravou příčinu strasti a ona zaniká. Stoupání se pak stává jakousi meditací, uklidňující dobrovolnou činností, která je ve své náročnosti a stereotypnosti vlastně krásná. S uklidněním duše (psýché) jde také ruku v ruce uklidnění těla. Důležité je najít správný rytmus šlapání a dýchání. Dobře funguje soustředit se na uklidňující fakt (myšlenku, obraz, etc…) toho, že stoupání není negativní a zároveň spolu s tím se soustředit na svůj vlastní dech (nijak jej „silou“ neovlivňovat, pouze pozorovat). Po krátkém čase by mělo dojít k rozumnému zklidnění dýchání. Prospěšné je, stejně jako při buddhistické meditaci, spíše pouze pozorovat duševní a fyzické dění a jen si je uvědomit, nikoliv s nimi bojovat (pozor ovšem na varovné fyziologické signály bolesti; bolest je do určité míry akceptovatelná, ale jen do určité míry!, také nezapomínejte vnímat okolí!).

V životě je to stejné!

Proč tak dlouhý popis tak jednoduché a primitivní věci jako je stoupání na kole? Třeba proto, že to, co platí pro stoupání do kopce, platí i pro mnoho dalších věcí v našich životech. Někdy jen samotný způsob, forma, jakou se stavíme k problémům, nám může pomoci je překonat. Ať už se jedná o pracovní úkoly, o výchovu dětí (ale i zvířat), o důležitý rozhovor s partnerkou o budoucnosti vztahu, o rozchod, o rozhovor se šéfem o zvýšení platu, vždy je na nás, jakou cestu na vrchol zvolíme a jak se nám na něj půjde.
Netvrdím, že toto je cesta pro každého a ani to, že je to cesta snadná. Stejně jako u stoupání i zde platí, že cesta je cíl.

Autor článku:

zobrazit detail
Český jazykAngličtina Mgr. Tibor A. Brečka psychoterapeut
Odborník na témata: Strach a panika, Vztahy a manželství, Násilí a zneužívání, Stres a vyhoření, Smrt a zármutek, Trauma, Sexualita, Osobnostní rozvoj, Profesní rozvoj
I duše může být zraněna a často bolí více než tělesná zranění, jen to jaksi „není vidět“. Rád Vám pomohu s její úzdravou!

Další články:

Sociální fobie – psycholog vám pomůže!vloženo 3. 8. 2012

Sociální fobie – psycholog vám pomůže!

Co je to vlastně Sociální fobie?

Přečtěte si příběh Tomáše a přesvědčte se, že ani ta nejhlouběji zakořeněná křivda nemusí být definitnivní. Právě na jeho příběhu je nejlépe vidět, jak silným "lékem" mohou být slova a rady skutečného odborníka.

Dovolená bez stresuvloženo 3. 8. 2012

Dovolená bez stresu

Dovolená a stres... Víte, o čem mluvíme?

Dlouze vyhlížená představa idylicky trávených dní má svou rubovou stránku. Dovolená obecně, a ještě více dovolená v cizině, může být pro psychiku člověka značně zátěžovou životní situací

1

Základní navigace

Přejít na obsah (přeskočit nahoru)


obchodní podmínky zpracování osobních údajů zpracování cookies mobilní verze  spolupracujte s námi  vaše názory a připomínky