Psychologická poradna
Máte problém a nechcete na něj být sami? Ocitli jste se v tíživé situaci a nevíte, jak ji řešit?
Naši specialisté jsou zde, aby Vám pomohli s Vaším trápením!
Možná, že již zde někdo řešil stejný problém, který trápí Vás. Prohlédněte si již položené dotazy.
nevim co sama se sebou - Kateřina 19. 11. 2013 13:10
Dobrý den, jsem už opravdu zoufalá a nevím co mám dělat. Je mi 33.let a jsem 11.let vdaná. V průběhu manželství cca tak před 3-4 lety jsem na sobě začala pozorovat změny v chování k manželovi. A v průběhu těchto let se postupně zhoršuje mé chování i k dětem. Pokud manžel nedělá více či méně to co chci , cítím se dotčená, uražená, vzteklá a buď se s ním pohádám nebo jsem schopná s ním třeba i týden nemluvit. Prostě dokuď on nepřijde a nezačne se mi on omluvat a jak se říká prostě žehlit. Cítím že je to chyba, ale nedokážu si pomoci. Na děti většinou nemám náladu udělám jen to nejnutnější a vše co bych měla udělat navíc mě doslova obtěžuje. Mezi lidi jsem už přestala téměř chodit, přijde mi že všichni říkají pořád to samé a i to mě hrozně rozčiluje. Doma už toho taky moc neudělám přijde mi že ať udělám co chci je to stejně zbytečný, nikdo si toho neumí vážit. Prosím poraďte mi děkuji Katka
Odpověď - Mgr. Petra Helebrantová 19. 11. 2013 14:56
Milá Katko,
děkuji Vám za vložení dotazu sem do poradny. Velmi si vážím Vaší důvěry. Píšete, že je Vám 33 let a 11 let jste vdaná. Zhruba před čtyřmi lety jste na sobě začala pozorovat změny chování k manželovi. Pokud manžel nedělá to, co chcete Vy, cítíte se dotčená, uražená, vzteklá, a buď se s ním pohádáte a nebo s ním nemluvíte a to třeba i týden. Situace se upraví až ve chvíli, kdy se Vám manžel přijde omluvit. Nedokážete si pomoci se změnou chování i když cítíte, že by to bylo dobré. Katko, přijde mi fajn, že si uvědomujete, že Vám takové chování není příjemné a že byste na něm chtěla něco změnit. Ne každý člověk do tohoto stadia „uvědomění“ dojde. Píšete, že jste vdaná 11 let, váš vztah trvá již poměrně dlouho a je přirozené, že do něj někdy vstupují partnerské krize. Při dlouhém společném soužití se vztah může dostat do určitého stereotypu, začínáme na druhém více vidět to, co jsme dříve neviděli, vztah pro nás již není tak atraktivní jako dříve. Říkám si, jestli k něčemu takovému právě nedochází ve vašem vztahu. Je pak někdy dobré s manželem posilovat ty aktivity a činnosti, kde se cítíte oba dobře.
Když se Vaše chování začalo měnit před čtyřmi lety, máte pocit, že se tehdy dělo něco pro Vás nezvyklého, náročného, zvláštního? A nebo vnímáte nyní, že Vám něco ve vztahu chybí, že byste potřebovala něco jiného, co Vám manžel teď nedává? Potřebujete, aby manžel dělal přesně to, co chcete Vy a nebo když následně dojde k hádce, pomůže Vám jen to, že se Vám přijde omluvit. Napadá mě, zda nepotřebujete od manžela pozornost a určitou blízkost? Zda toto není pro Vás teď jediná cesta, jak mu dát najevo, že potřebujete, aby Vám také věnoval trošku pozornosti? Každý člověk potřebuje od druhého trošku pozornosti a zvláště ve vztahu to od partnera očekáváme. Někdy se však mezi sebou tak oddálíme, že je pro nás těžké se přirozeně k sobě zase vrátit - znamená to práci na sobě u obou partnerů. Může to být samozřejmě úplně jinak, píši jen to, co se mi honí hlavou – třeba Vás něco z toho osloví. Také si říkám, zda jste o tom zkoušela s manželem mluvit? Otevřeně si s ním promluvit co Vás trápí, co prožíváte a třeba se od něj také dozvíte to, co má v myšlenkách on. Možná je to o tom si společně o vašem vztahu otevřeně promluvit a přemýšlet, jak ho případně obnovit, co změnit a na čem pracovat tak, abyste se oba cítili ve vztahu dobře.
Máte pocit, že v průběhu posledních let se zhoršuje i Vaše chování k dětem. Na děti většinou nemáte náladu, uděláte to nejnutnější a vše nad rámec Vás obtěžuje. Nevím, jak jsou vaše děti staré, kolik péče ještě potřebují, možná Vám již s něčím mohou pomoci. Ale když jsem si přečetla Vaše další řádky, kde píšete, že mezi lidi jste přestala téměř chodit a doma toho také moc neděláte, máte pocit, že je všechno stejně zbytečné, nikdo si Vaší práce neumí vážit. Katko, mám teď pocit, jako byste se pomalu odpojovala od světa, od vztahů – postupně se vzdalujete manželovi, dětem, vnější vztahy jste také osekala…. Napadá mě, zda máte někoho, s kým Vám je dobře – kamarádku, kolegyni, vzdáleného příbuzného apod.? Byla bych moc ráda, kdybyste nezůstávala sama a pokusila se pomalu vycházet mezi lidi a navazovat více vztahů. Říkám si také, jestli toho třeba na Vás není v posledních letech již moc – práce, rodina, děti apod.? Třeba by Vám pomohl nějaký delší odpočinek.
Katko, chvílemi na mě Vaše psaní působí poměrně smutně. Ani nevím, zda máte nějakou aktivitu, nějaký koníček, prostě něco, co Vás baví, co Vás těší, při čem se cítíte dobře? A nebo pociťujete dlouhodobě určitou vnitřní nespokojenost či smutek? Bohužel zde přes poradnu toho o Vás vím opravdu velmi málo, abych Vám více porozuměla. Na druhou stranu vnitřně cítím, že si pomoc zasloužíte a byla bych moc ráda, kdyby Vám mohl odborník pomoci. Někdy nám psychika může znepříjemňovat velmi život a třeba i na krátkou dobu nám mohou pomoci léky, které nám předepíše psychiatr. Kromě toho také můžete navštívit psychologa, který s Vámi bude mluvit o Vaší situaci a budete společně hledat cesty, kterými můžete dál jít a být na nich zase spokojená.
Katko, myslím na Vás a držím palce, ať se situace brzy začne zlepšovat!
děkuji Vám za vložení dotazu sem do poradny. Velmi si vážím Vaší důvěry. Píšete, že je Vám 33 let a 11 let jste vdaná. Zhruba před čtyřmi lety jste na sobě začala pozorovat změny chování k manželovi. Pokud manžel nedělá to, co chcete Vy, cítíte se dotčená, uražená, vzteklá, a buď se s ním pohádáte a nebo s ním nemluvíte a to třeba i týden. Situace se upraví až ve chvíli, kdy se Vám manžel přijde omluvit. Nedokážete si pomoci se změnou chování i když cítíte, že by to bylo dobré. Katko, přijde mi fajn, že si uvědomujete, že Vám takové chování není příjemné a že byste na něm chtěla něco změnit. Ne každý člověk do tohoto stadia „uvědomění“ dojde. Píšete, že jste vdaná 11 let, váš vztah trvá již poměrně dlouho a je přirozené, že do něj někdy vstupují partnerské krize. Při dlouhém společném soužití se vztah může dostat do určitého stereotypu, začínáme na druhém více vidět to, co jsme dříve neviděli, vztah pro nás již není tak atraktivní jako dříve. Říkám si, jestli k něčemu takovému právě nedochází ve vašem vztahu. Je pak někdy dobré s manželem posilovat ty aktivity a činnosti, kde se cítíte oba dobře.
Když se Vaše chování začalo měnit před čtyřmi lety, máte pocit, že se tehdy dělo něco pro Vás nezvyklého, náročného, zvláštního? A nebo vnímáte nyní, že Vám něco ve vztahu chybí, že byste potřebovala něco jiného, co Vám manžel teď nedává? Potřebujete, aby manžel dělal přesně to, co chcete Vy a nebo když následně dojde k hádce, pomůže Vám jen to, že se Vám přijde omluvit. Napadá mě, zda nepotřebujete od manžela pozornost a určitou blízkost? Zda toto není pro Vás teď jediná cesta, jak mu dát najevo, že potřebujete, aby Vám také věnoval trošku pozornosti? Každý člověk potřebuje od druhého trošku pozornosti a zvláště ve vztahu to od partnera očekáváme. Někdy se však mezi sebou tak oddálíme, že je pro nás těžké se přirozeně k sobě zase vrátit - znamená to práci na sobě u obou partnerů. Může to být samozřejmě úplně jinak, píši jen to, co se mi honí hlavou – třeba Vás něco z toho osloví. Také si říkám, zda jste o tom zkoušela s manželem mluvit? Otevřeně si s ním promluvit co Vás trápí, co prožíváte a třeba se od něj také dozvíte to, co má v myšlenkách on. Možná je to o tom si společně o vašem vztahu otevřeně promluvit a přemýšlet, jak ho případně obnovit, co změnit a na čem pracovat tak, abyste se oba cítili ve vztahu dobře.
Máte pocit, že v průběhu posledních let se zhoršuje i Vaše chování k dětem. Na děti většinou nemáte náladu, uděláte to nejnutnější a vše nad rámec Vás obtěžuje. Nevím, jak jsou vaše děti staré, kolik péče ještě potřebují, možná Vám již s něčím mohou pomoci. Ale když jsem si přečetla Vaše další řádky, kde píšete, že mezi lidi jste přestala téměř chodit a doma toho také moc neděláte, máte pocit, že je všechno stejně zbytečné, nikdo si Vaší práce neumí vážit. Katko, mám teď pocit, jako byste se pomalu odpojovala od světa, od vztahů – postupně se vzdalujete manželovi, dětem, vnější vztahy jste také osekala…. Napadá mě, zda máte někoho, s kým Vám je dobře – kamarádku, kolegyni, vzdáleného příbuzného apod.? Byla bych moc ráda, kdybyste nezůstávala sama a pokusila se pomalu vycházet mezi lidi a navazovat více vztahů. Říkám si také, jestli toho třeba na Vás není v posledních letech již moc – práce, rodina, děti apod.? Třeba by Vám pomohl nějaký delší odpočinek.
Katko, chvílemi na mě Vaše psaní působí poměrně smutně. Ani nevím, zda máte nějakou aktivitu, nějaký koníček, prostě něco, co Vás baví, co Vás těší, při čem se cítíte dobře? A nebo pociťujete dlouhodobě určitou vnitřní nespokojenost či smutek? Bohužel zde přes poradnu toho o Vás vím opravdu velmi málo, abych Vám více porozuměla. Na druhou stranu vnitřně cítím, že si pomoc zasloužíte a byla bych moc ráda, kdyby Vám mohl odborník pomoci. Někdy nám psychika může znepříjemňovat velmi život a třeba i na krátkou dobu nám mohou pomoci léky, které nám předepíše psychiatr. Kromě toho také můžete navštívit psychologa, který s Vámi bude mluvit o Vaší situaci a budete společně hledat cesty, kterými můžete dál jít a být na nich zase spokojená.
Katko, myslím na Vás a držím palce, ať se situace brzy začne zlepšovat!
Zobrazuj jen dotazy z kategorie:
