Rozvod a dítě! Syndrom zavrženého rodiče. - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Každý vztah začíná hezky, bohužel ne každý tak i končí. Míra rozvodovosti je v České republice poměrně vysoká (koeficient úhrnné rozvodovosti se již delší dobu pohybuje kolem 50%¹) a ne každý rozvod končí jako rozloučení se dvou dospělých jedinců, ba naopak jsem někdy svědky chování, které, pokud bychom jej označili za zvířecí, by zvířata uráželo.

Navíc se rozvodovost bohužel nevyhýbá manželstvím s dětmi, tudíž někdy jsou onoho vzorného chování dospělých svědci i děti. O možných vlivech rozvodu či rozchodu bychom mohli psát romány, my se ale podíváme na to, kdy se dítě ve sporu dvou dospělých stává nechtěně zbraní jednoho z nich.
Jeden z rodičů začne popuzovat dítě proti druhému rodiči. S tímto jevem se setkáváme zejména v situacích, kdy je dítě svěřeno jednomu z rodičů a druhý má možnost jej vídat pouze občas. Druhý rodič najednou zjišťuje, že když se má s dítětem setkat, dítě je podrážděné, odmítá kontakt, nechce opustit druhého rodiče. S přibývajícím časem je dítě více a více v odporu a čím je starší, tím více odmítá kontakt s druhým rodičem až dojde de facto k úplnému přerušení kontaktu, k zavržení.

Prof. Gardner, který se jako první tímto jevem zabýval, prokázal, že dítě závislé na jednom rodiči, a tímto popouzené proti rodiči druhému, si začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, kterého nakonec zavrhne. Popouzející, podle Gardnera „programující“ rodič pak později už nemusí tyto postoje přímo posilovat (tak jako na začátku), dítě samo všechny své zkušeností s rodiči dělí do černobílé šablony "hodný rodič - zlý rodič" a samo se snaží zalíbit tomu, s kým žije, na kom je závislé a koho má tudíž "raději".²

Pokud bychom hledali nějakou definici syndromu zavrženého rodiče, můžeme použít např. tuto: „O syndromu zavrženého rodiče hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu, tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k nekompromisnímu zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem." (Koeppel, Koodje, 1998)³

V počátečních fázích (celý proces prof. Gardner popsal a rozdělil podle intenzity a fází, v Čechách toto učinil dr. Trnka) není ono programování tak účinné. Záleží také na věku dítěte a v jaké fázi rozvoje jeho kognitivních funkcí se nachází (tzn. myšlení, učení, paměť, vnímání). Na počátku je dítě spíše zmatené a onen „program“ nevydrží dlouho a druhý rodič má ještě šanci s dítětem na rozumné úrovni komunikovat. Samozřejmě, čím déle je dítě programování vystaveno, tím je trvalejší a účinnější.

Průvodní důsledky v chování takto programovaného dítěte jsou mimo jiné:

• Ztráta druhého rodiče a všeho, co s ním souvisí, aneb dítě je tak ochuzeno jak o přítomnost druhého rodiče, tak ale také i o hmotné věci, dopisy, hračky, atd., které jsou mu nejdříve odejímány programujícím rodičem, po určitém čase programování se jich dítě již rádo vzdává samo, neboť jsou přece od toho zlého…


• Brzdí se a deformuje emocionální vývoj, neboť zejména začátek programování je pro dětské emoce velmi zmatený a nejasný. Dochází tak k mylnému pochopení některých emocí, potlačení, vytěsnění, což ve finále ovlivňuje celkovou osobnost dítěte.


• U dítěte se pak brzdí a deformuje celý psychosociální vývoj. Chybí mu jeden ze základních lidských zdrojů. Dítěti může mít narušen vztah k autoritám a je snížena schopnost sociální diferenciace. Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc, syndrom zavrženého rodiče funguje tím způsobem, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost chovat se obdobným způsobem i ke všem dalším "nepohodlným osobám".⁴
  

Motivace programujícího rodiče může být dána mnoha faktory (např. pomsta, strach, hmotný prospěch). Komunikace s takto programujícím rodičem je zpravidla pro druhého rodiče nesnadná, dokonce se mnohdy pravděpodobnost výskytu konstruktivní komunikace limitně blíží nule, což někdy není divu, přihlédneme-li k tomu, co vše rozchodové či rozvodové eskapádě předcházelo.
S postupujícím časem je stejně tak více a více obtížnější komunikovat i s programovaným dítětem.

Důležité je zejména odhalit počáteční syndrom zavrženého rodiče včas a snažit se předejít fatálním následkům. To se ovšem zpravidla neobejde bez nějaké nezainteresovaného odborníka, např. terapeuta, sociálního pracovníka, dětského psychologa, atd.

V případě, že máte pocit, že jste obětí syndromu zavrženého rodiče, tedy že se máte stát oním zavrženým rodičem, obraťte se na některé z našich psychologů a nezapomínejte ani na konzultaci se svým právním zástupcem.
Samozřejmě jsme vám zde k dispozici ke konzultaci.

Na závěr bych rád odcitoval dr. Bakaláře a doc. Nováka: „V roce 1996 bylo v České republice rozvedeno celkem 33.113 manželství, z toho 23.438 manželství s nezletilými dětmi, jichž bylo celkem 34.670. V uvedeném roce bylo zhruba 89,5 % dětí svěřeno do péče matky, což v přepočtu činí 31.030 dětí. Zůstaneme-li u velmi střízlivého odhadu a řekneme-li, že jen 50 % z těchto dětí bylo popouzeno proti otci, pak jde o 15.515 dětí. Použijeme-li Trnkova a Gardnerova schématu, pak můžeme říci, že jedna třetina těchto dětí byla popouzena mírně, druhá třetina středně a zbývající třetina silně. Řekněme dále, že u 90 % silně popouzených dětí a u 50 % dětí popouzených středně silně se vyvine syndrom zavrženého rodiče. Dostáváme se tak k číslu něco přes sedm tisíc dětí, které si každoročně do života odnáší vážné psychické poznamenání.“

Autor článku: Mgr. Tibor A. Brečka

¹Více viz. http://www.demografie.info/?cz_rozvodhistorie=
²In http://www.iustin.cz/Litera/BAKNOV.asp
³In http://www.iustin.cz/Litera/BAKNOV.asp
⁴Vice viz http://www.iustin.cz/Litera/BAKNOV.asp