Psychologická poradna
Máte problém a nechcete na něj být sami? Ocitli jste se v tíživé situaci a nevíte, jak ji řešit?
Naši specialisté jsou zde, aby Vám pomohli s Vaším trápením!
Možná, že již zde někdo řešil stejný problém, který trápí Vás. Prohlédněte si již položené dotazy.
Vztah s matkou - Markéta 26. 11. 2012 14:43
Dobrý den paní doktorko. Mám dlouholetý problém v komunikaci se svojí matkou a můj stav se už hodně dlouho dá nazvat averzí. Hrozně mi to vadí, protože tím trpí celá rodina (taťka, babička s dědou, manžel a v neposlední řadě i moje děti...). A nevím, jak z toho ven. A proto se obracím na Vás se žádostí o radu. Moje matka je velitel. Panovačná, jediné dobré rozhodnutí je to její a pokud není po jejím, tak bohužel přechází do stavu, kdy ji bolí břicho, má neurózu, kroutí se doma na gauči, je jí hrozně zle a tímto stavem vás deptá. Takže Vás nepřímo nutí dělat to, co nechcete, protože jinak jí v podstatě ubližujete. Problém je v tom, že já jsem se jejímu "psychickému vydírání" vzepřela a prostě se snažím žít život po svém. Ale samozřejmě narážím neustále na výčitky a snahu mě dostat tam, kam bych "měla" být. Věcně: od svých 14 jsem začala chodit na zábavy. Nebyla jsem žádné neviňátko. Sem tam alkohol, kluci... Na zábavu mě rodiče pustili po tom, co si mě tak 10x přehodili jako ping-pongový míček. "Až co maminka, až co tatínek..." V 18 jsem šla na jazykovku a poprvé na ubytovnu. Těšila jsem se - nějaká změna. PROBLÉM. Na co budu bydlet na ubytovně, když můžu jezdit na jazykovku, která je blíž a být každý den doma. Prosadila jsem si svou. Potom následovala vysoká škola. Neexistovalo nepřijet na víkend domů. A když končí škola ve čtvrtek, tak nejlépe ještě ve čtvrtek - klidně o půlnoci - ať jsi doma. Občas jsem bojkotovala její diktaturu, ale vždycky jsem pak měla výčitky svědomí. Když mi bylo asi 23, jela jsem do Francie jako au-pair na 4 měsíce. Pak dovolená v Tunisu s kamarádkou. Každá taková akce byl další hřebíček... Po škole jsem na naléhání matky zkusila zůstat bydlet doma. Vydržela jsem to asi 2 měsíce. Práce za směšný peníz a doma to moc neklapalo. Byla jsem zvyklá žít svůj život a ne, aby mi do něj pořád někdo kecal. Nakonec jsem skončila v Praze. Zajímavá práce, s našima jsem se jakš-takš udobřila a dokonce mi půjčili i peníze na byt. Další problém nastal, když jsem si našla přítele (dnes již manžela). Bylo mi 28, jemu 32. Obyčejný kluk, rozvedený-ale bez závazku. Rodičům se moc nezamlouval a hlavně se jim nelíbilo, že je z opačného konce republiky. Bydleli jsme spolu v Praze, ale s dětma jsme chtěli Prahu opustit. Proto jsme koupili byt v Čechách - kousek od manželových rodičů. K našim to máme 450 km. A to byl kámen úrazu. Matka to těžko rozdýchávala. Neměli jsme pořád jasno, kde zakotvit a v podstatě o tom přemýšlíme pořád. Byt byl jen přechodné řešení, ale dnes se zdá, že už tady zůstaneme déle, než jsme původně mysleli. Poohlíželi jsme se po nějakém domečku na Moravě i v Čechách. A toho se chytla i matka a hledala za nás. Jeden domek nám domluvila prohlídku - nelíbil se nám. Po čase jsem zjistila, že ve vesnici, kde bydlí rodiče prodávají hezký baráček. Bez vědomí rodičů jsme se na něj byli podívat. Ale odmítli jsme. Hodně práce a opravy na dálku - bylo by to komplikované. Asi za měsíce volala matka manželovi. Že zjistila, že jsme se byli dívat na domeček, a že se zná s tím pánem, a že pokud bychom si to rozmysleli, mohla by to domluvit. Nechali jsme se ukecat s tím, že jsem 3 dny nespala, pořád mi to šrotovalo v hlavě... Zkusíme, když to nepůjde - barák se prodá. Barák máme 2 roky. Letos jsme začali rekonstrukci, ale bohužel důvod, pro který jsme prve odmítli, se potvrdil. Na dálku je to mazec. A nastěhovat se k našim - nepřipadá v úvahu. To bychom se asi brzo rozváděli a nebo povraždili. Manžel matku nemusí a vyhýbá se jí, matka ho nesnáší a občas ignoruje. Já jsem fackovací panák mezi oběma. Jsme v situaci, kdy ten barák chceme prodat. Až se to naši dozví - matka asi dostane infarkt a já taky. Už jsem se bohužel podřekla babičce a tetě, které kvůli tomu nespí, taťku to všechno trápí, ale dusí to v sobě (občas pak bouchne a řekne mi něco hnusného, což nesu těžce já) a děda ten vztek utápí v alkoholu. Zapomněla jsem zmínit, že moje matka lpí na mých dětech (3 a 1,5 roku). Když jsem jí dříve volala, jak se má - odpověď byla "Špatně". Na otázku "co ti chybí" odpověděla "ANDREJKA" (vnučka). Od malička slýchám spoustu výtek kolem dětí. Málo je oblíkám, špatně krmím, moc se dívají na televizi... Přestože mi spousta věcí vadí, i přes 450 km, jezdili jsme k rodičům minimálně 1x za 2 měsíce. A nejednou jsem odjížděla domů se slzama v očích. Slzy beznaděje a vzteku. Omlouvám se, že zahlcuju vaše stránky. Asi jsem ani nenapsala všechno co jsem chtěla. Ale potřebovala jsem to ze sebe dostat ven. Už dlouho říkám matce, že je zralá na psychiatra. Ovšem ji nikam nedostanu. Někdy si říkám, že jsem zralá na psychiatra i já. Nebo možná spíš psychologa. A tak prosím o radu. Jak z toho ven? PS: S manželem jsme spolu 6 let. Manželství funguje, s dětma supr, ale doma je doma. Při představě, ž
Odpověď - PhDr. Kateřina Urbanová 26. 11. 2012 15:52
Dobrý den, Markéto,
chápu Vaše potíže. Podle toho, jak svou matku popisujete, musí být opravdu těžké s ní žít. Vypadá to, že potřebuje mít vše pod kontrolou, navíc, pokud není po jejím, vydírá lidí tím, že jí ublížili, a to je vždy těžké, i když si to rozumově srovnáme v hlavě, že to tak není. Gratuluji Vám ale k tomu, že jste se dokázala matce postavit. Je důležité, abyste si dokázala dělat věci po svém. Vaši matku asi už nikdo nezmění a asi ji nikdo ani nedonutí, aby se sebou něco dělala. Proto je spíš na Vás, abyste si uvnitř sebe vytvořila pevný postoj k ní, srovnala si všechny své emoce a své potřeby, a naučila se s tím žít. Nemá smysl určitě matce nic vysvětlovat ani s ní nějak více diskutovat. Myslím si, že pokud si něco chcete udělat po svém a matce se to nelíbí, chce to sebrat odvahu a na její výčitky nebo vydírání prostě nereagovat, nekomentovat to. Naopak, pokud se Vaše matka kdykoli projeví nějak příjemně nebo příznivě vůči Vám, řekněte jí, jak jste za to ráda a jak je to fajn. Vaše matka se asi sama potřebuje smířit s tím, že nebude vždy po jejím. Zatím to ale pořád zkouší... Můžete si s ní také zkusit promluvit jako dcera s matkou - otevřeně o tom, co byste od ní potřebovala, co Vás trápí... Za pokus to stojí.
Chraňte si své manželství a svou rodinu, pokuste se čelit výčitkám, které se ve Vás ozývají, protože máte právo žít život podle svého. Vaše matka má zřejmě své důvody a své potíže, ale ty jsou zase jenom její a nikdo jiný je za ní nevyřeší. Když toho na Vás bude moc, není psycholog určitě špatný nápad - pomůže Vám si vše v sobě vyjasnit a upevnit si postoj k matce, který bude tak nějak optimální. K dispozici je Vám i naše poradna. Přeji Vám hodně štěstí a úspěchů, s pozdravem Kateřina Urbanová
chápu Vaše potíže. Podle toho, jak svou matku popisujete, musí být opravdu těžké s ní žít. Vypadá to, že potřebuje mít vše pod kontrolou, navíc, pokud není po jejím, vydírá lidí tím, že jí ublížili, a to je vždy těžké, i když si to rozumově srovnáme v hlavě, že to tak není. Gratuluji Vám ale k tomu, že jste se dokázala matce postavit. Je důležité, abyste si dokázala dělat věci po svém. Vaši matku asi už nikdo nezmění a asi ji nikdo ani nedonutí, aby se sebou něco dělala. Proto je spíš na Vás, abyste si uvnitř sebe vytvořila pevný postoj k ní, srovnala si všechny své emoce a své potřeby, a naučila se s tím žít. Nemá smysl určitě matce nic vysvětlovat ani s ní nějak více diskutovat. Myslím si, že pokud si něco chcete udělat po svém a matce se to nelíbí, chce to sebrat odvahu a na její výčitky nebo vydírání prostě nereagovat, nekomentovat to. Naopak, pokud se Vaše matka kdykoli projeví nějak příjemně nebo příznivě vůči Vám, řekněte jí, jak jste za to ráda a jak je to fajn. Vaše matka se asi sama potřebuje smířit s tím, že nebude vždy po jejím. Zatím to ale pořád zkouší... Můžete si s ní také zkusit promluvit jako dcera s matkou - otevřeně o tom, co byste od ní potřebovala, co Vás trápí... Za pokus to stojí.
Chraňte si své manželství a svou rodinu, pokuste se čelit výčitkám, které se ve Vás ozývají, protože máte právo žít život podle svého. Vaše matka má zřejmě své důvody a své potíže, ale ty jsou zase jenom její a nikdo jiný je za ní nevyřeší. Když toho na Vás bude moc, není psycholog určitě špatný nápad - pomůže Vám si vše v sobě vyjasnit a upevnit si postoj k matce, který bude tak nějak optimální. K dispozici je Vám i naše poradna. Přeji Vám hodně štěstí a úspěchů, s pozdravem Kateřina Urbanová
Zobrazuj jen dotazy z kategorie:
