Posledních několik let slýcháme stále častěji termín domácí násilí. Ale jsme schopni jej rozpoznat?
Domácí násilí je specifický fenomén. Zpravidla se nám vybaví nějaký agresivní akt mezi dvěma blízkými osobami, manžely. Někomu se možná vybaví i známý film „Válka Roseových“, kde se nenávist mezi hlavními aktéry v průběhu filmu postupně stupňuje až do absurdních mezí. Pokud čtete, kývete a říkáte si: „Ano, ano, to je přesně ono“, tak jste na omylu. To naopak přesně ono není.
Domácí násilí lze definovat a rozpoznat podle jeho čtyř specifických znaků.
Prvním z nich je jeho opakování. Domácí násilí není nějaké jednorázová záležitost. Domácí násilí trvá delší dobu, má svou vnitřní dynamiku. Může to být záležitost měsíců, ale také let, někdy i desítky let.
Druhým důležitým znakem domácího násilí je jeho stupňování se (eskalace). Domácí násilí zpravidla nezačne tím, že vám partner (ale i partnerka!) přiloží rozpálenou žehličku na obličej. Naopak je to pozvolný proces, který začíná psychicko-emocionálními formami (lehké urážky, ponižování, přehlížení, kontrola chování-kde jste byli, s kým, etc…). Někdy si ani nemusíme uvědomit, že se děje něco špatného, můžeme omlouvat chování druhého (on/ona třeba jen žárlí a vždyť ono je to vlastně hezké…). Postupně ovšem forma přitvrdí a dochází až k teroru a hrubému fyzickému násilí, kdy je ohroženo jak naše fyzické a duševní zdraví, tak nakonec i náš život sám.
Třetím důležitým znakem je místo, na kterém se domácí násilí odehrává. Pachatel/ka domácí násilí si totiž zpravidla dává pozor, aby se na její chování nepřišlo. Nečekejte tedy nějakou italskou scénu na ulici či v restauraci. Domácí násilí, jak již vyplývá z jeho názvu, se odehrává doma, za zavřenými dveřmi, v okruhu rodiny či blízkých, bez vnějších svědků. Pachatel/ka navenek naopak mnohdy působí jako milí, otevření a vtipní lidé (prosím pusťte z hlavy stereotypní představu, že pachatel domácího násilí je lehce obézní muž v trenkách, špinavém tílku a lahváčem v ruce).
Čtvrtým znakem domácího násilí je tzv. jasné rozdělení rolí na pachatele a oběť. Ve zmiňovaném filmu „Válka Roseových“ nalezneme sice také tři výše zmíněné znaky. Násilí se tam také opakuje, také se stupňuje do urážek až po brutální fyzické útoky, také se odehrává v domě, ale v tomto filmu jsou si manželé rovni, střídají se v útocích, vyměňují si role pachatele a oběti. U domácího násilí tomu tak není! Je jasně dáno, kdo je pachatelem a kdo je obětí. Tyto role se nemění. Válka Roseových pak tedy není domácím násilím, ale tzv. rodinnou rozepří.
Podle výše uvedených čtyřech znaků můžeme tedy rozlišit, zda se jedná o domácí násilí či nikoliv.
Jaké jsou formy domácího násilí a kdo může být vlastně obětí domácího násilí?
Domácí násilí není jen otázka facek, mlácení, tedy fyzického násilí. Domácí násilí může mít následující formy:
Zpravidla se setkáváme s kombinací různých forem domácího násilí.
A kdo může být obětí?
Ve společnosti je ještě patrný onen stereotyp, že domácí násilí je, když manžel/partner bije svou manželku/partnerku. Ale ono to může být i naopak. Ano, i muž může být obětí domácího násilí ze strany ženy (někdy dokonce i fyzického, je ale faktem, že ženy volí většinou jiné formy domácího násilí), hovoříme také o domácím násilí u seniorů (kdy dospělé děti různými formami týrají své staré rodiče). Samozřejmě že děti, které vyrůstají v prostředí domácího násilí, jsou také jeho obětí.
Nyní už tedy víte, co je domácí násilí a jak jej rozpoznat. Nebezpečí domácího násilí je právě v jeho skrytosti, ze které čerpá i svou sílu. Zkuste se tedy občas dívat trochu více kolem sebe a věnovat třeba i trochu více pozornosti větám „Ale to nic, já jsem jen upadla…“