Jak to je? Musíme si pomáhat? - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Říká se, že by si lidé měli vzájemně pomáhat. Někteří se s tímto názorem ztotožňují a snaží se podle něj žít, jiní si naopak myslí, že by se každý měl starat především sám o sebe.

Obě tato přesvědčení mají cosi do sebe, ale ani jedno z nich není dobré praktikovat stoprocentně. Mnohým lidem dává pomoc druhému pocit užitečnosti. Někteří v ní dokonce vidí smysl lidského života. Každopádně člověk nemůže být zcela zaměřen jen na ostatní, musí se starat i o svůj život a sledovat své vlastní zájmy.

Ale co je vlastně pomoc?

Je to něco, co uděláme pro druhého proto, aby snáz dosáhl toho, čeho dosáhnout chce. Co je podstatné a odlišuje pomoc od ostatních zásahů do života jiných lidí je to, že pomoc je vždy vyžádaná. To znamená, že dotyčný o ni stojí. Jestliže, byť s dobrým úmyslem, děláme něco pro druhého, aniž by to on chtěl, nejedná se o pomoc, ale o kontrolu.

Kontrola nemusí být vždy špatná. Může mít dobrý výsledek a v nějakých případech je vysloveně nutná. Například u napůl utopeného člověka rozhodně nebudeme čekat, až se probere, abychom se ho zeptali, jestli mu smíme poskytnout první pomoc...

Často se však lidé snaží „pomáhat“ někomu, kdo je ve skutečnosti schopen postarat se sám o sebe a po asistenci někoho dalšího nikterak netouží. Obzvlášť v případě, pokud daný člověk vypadá spokojeně a nemá žádné větší problémy, bychom se proto do jeho záležitostí neměli plést. Je sice možné, že vás napadá spousta možností, jak život toho druhého vylepšit, ale pokud o vaše „služby“ není zájem, rozhodně byste je neměli vnucovat. Zaprvé má každý právo na to, aby si vybral takový život, jaký chce a zadruhé vaše vylepšováky ve skutečnosti nemusí být pro ostatní to pravé, i když z vašeho pohledu nemají chybu.

Ošemetnější je situace, kdy má člověk řadu vážných problémů, ale stejně je nechce řešit a vaši pomoc odmítá. Pro jeho blízké je takový stav věcí velice náročný. Je bolestné dívat se na to, jak se člověk, kterého máme rádi, trápí a nechce s tím nic dělat.

Pokud tomu tak je, nezbývá nám bohužel nic jiného, než jeho rozhodnutí respektovat. Dobré je mu říci, že ho máte rádi, že o něj máte strach a pomoc mu nabídnout, ale nevnucovat. Toto samozřejmě platí v případech, kdy se jedná o dospělého svéprávného člověka. Výjimkou rovněž je, pokud jedinec ohrožuje sebe nebo své okolí. Tehdy může být hospitalizován i proti jeho vůli.

Nemyslete si však, že pokud někdo souhlasí s tím, že si nechá pomoct, je to vždycky výhra. Je hezké někomu pomoci, ale i to má své meze. Všichni zúčastnění si v první řadě musí uvědomit, že za své problémy je zodpovědný především každý sám a nemůže chtít po nikom jiném, aby ho zachránil. Vaše pomoc by měla spočívat především v podpoře dotyčného člověka, aby zvládl věci, na které stačí sám. Ne v tom, že uděláte vše za něj. Daleko užitečnější pro něj je, když si vyzkouší, že je schopný vypořádat se se svou situací vlastní aktivitou než když jen pasivně sleduje, jak někdo řeší jeho problémy za něj. Nejvíce pomůžeme tím, když svého blízkého vyslechneme, vyjádříme důvěru v jeho schopnosti a zkusíme s ním vymyslet nějaký plán řešení, aniž bychom mu vnucovali vlastní návrhy. To, co není nad jeho síly, je vhodné nechat na něm samotném a tam, kde potřebuje někoho druhého, se můžete zapojit.

Pomáhat jinému dospělému člověku s jeho potížemi však není vaše povinnost, především pokud jste sami v náročné situaci. Nemusíte pomáhat, pokud nechcete nebo nemůžete. Podpora jiného člověka může být náročná, zvlášť pokud jsou jeho problémy dlouhodobějšího rázu. Jestliže se tedy do něčeho takového pustíte, nezapomínejte sami na sebe a dopřejte si dostatek času i na svůj život. Nezanedbávejte odpočinek. Kdo je na konci sil, neprospěje tím sobě ani nikomu jinému.