Oslavy Nového roku mámě úspěšně za sebou. Někteří si dali nové předsevzetí. Mezi nejpopulárnější, jako každoročně, patří „Zhubnu“, „Přestanu kouřit“ a „Přestanu pít“. Někteří vítězí, někteří tvrdě bojují, někteří prohrávají a jiní již zcela zapomněli, že si něco předsevzali. Mc Donald`s, Philip Morris a Plzeňský prazdroj mohou tedy v klidu spát.
Jsou i tací, kteří si ovšem řekli, že nebudou v novém roce měnit své stravovací návyky, ale že změní toho, s kým ten nový rok budou trávit. Aneb, když nový rok, tak s novou partnerkou/partnerem (nebo aspoň bez staré partnerky/partnera). Když už měníme diáře a číslovku na konci data, tak proč ne. Že?
Přelom roku je zajímavé období, kdy opravdu máme tendenci měnit svůj život. Někdy až celkem radikálně. Proto není divu, že výše zmíněný scénář se opravdu odehrává. Rozchod sám o sobě nebývá nic moc příjemného, zejména tedy pro toho, kdo je opuštěn. Ano, existují i pozitivní, vítané a bezproblémové rozchody, ale těm se zde z pochopitelných důvodu věnovat nebudeme.
O rozchodech by se dalo napsat, a také již bylo napsáno, opravdu hodně. Zaměříme se dnes tedy jenom na jeden malý aspekt, detail, proces, který s rozchodem souvisí a tím je sebeobviňování.
Kdy nastává sebeobviňování?
Sebeobviňování není ovšem ve hře jen při rozchodech, ale de facto při každé situaci, kdy se děje, či se již stalo, něco z našeho subjektivního pohledu špatného a my si nejsme zcela jisti příčinou onoho stavu. Proces hledání viny sám v sobě je do určité míry pozitivní a souvisí se zdravou sebereflexí a rozumnou mírou pokory. Pokud však přeroste svou rozumnou mez, stává se něčím, co poměrně rapidně snižuje kvalitu našeho života.
Sebeobviňování je opravdu úžasné. Jako málo co nás dokáže zabavit, a to i na poměrně dlouhou dobu. Ono oblíbené „kdybych neudělal/a... nebo naopak udělal/a“ je téměř magickou formulí s úžasnými účinky. Dokáže naši mysl vtáhnout nejen do minulosti, ale v podstatě do virtuální minulosti. Do virtuálního světa, kde už je vlastně jedno, co je minulost, co přítomnost a co budoucnost. Vše se začíná pomalu otáčet v temně děsivém víru, který odnáší naše já kamsi daleko a nevynechá jedinou příležitost, aby naše já vrhnul proti čemukoliv, jenž mu, tedy nám, způsobí co největší bolest.
Ale sebeobviňování má ještě další úžasné, možno říci téměř analgetické, účinky. I když si neustálým omíláním „co by, kdyby“ působíme poměrně zajímavou psychickou bolest a slovo masochismus pro nás (či alespoň třeba pro naše okolí) dostává nový význam, přeci jen nás to chrání. Ano, chrání! A ano, má to svůj určitý význam. Brání nám totiž v tom, vystavit se bolestnější realitě, a to je plné uvědomění si toho, že je našemu vztahu konec. Zvonec. Tečka. Ende. A to bolí…. Proto raději volíme masochistické rochnění si v marastu sebeobviňování, falešných nadějí a iluzorních fantazií… Jsme jako malé dítě, které spadne do bahna a celé se zamaže. Ano, mohlo by jít domů, za matkou, převléci se… ale to by (asi?) muselo přečkat nějakou tirádu na téma, jaký že je nešika a čuník. A to se mu nechce. Tak si raději do toho bláta sedne a rochní se v něm. Je to přeci jen „teď“ lepší, než ta promluva.
Stejně tak i my tedy raději sedíme a utápíme se v našich šedivo-melancholických myšlenkách, v pološílené iluzi, o které sice někde v hloubi duše víme, že není reálná, ale nechceme si to připustit.
Jak se vyrovnat s rozchodem?
Co s tím? Toť otázka! Každý z nás je jiný a každý rozchod také. Jsou rozchody, ze kterých se vzpamatujeme poměrně záhy a jiné, kde nám to trvá měsíce, někdy i roky. Čím silnější vazbu jsme k partnerce/ovi měli a čím překvapivější pro nás rozchod byl, tím déle se s ním zpravidla vyrovnáváme. Přeci jen je to jiné, když se rozcházíme po několika měsících, kdy jsme cítili, že vztah přestává fungovat a chladne, než když žijeme, tedy myslíme si, že žijeme, ve spokojeném vztahu a najednou přijde rozchod jako blesk z čistého nebe.
Ať tak či tak, máme potřebu se s tím nějak rozumově a logicky vyrovnat, a proto stále dokola hledáme, většinou na úplně špatných místech, odpovědi na většinou zcela špatně položené otázky.
Když se pokusíme umýt, dostat ze sebe ono bahno melancholie a sebemrskačství, zpravidla objevíme nový pocit. Už to není jen něco beztvarého, lepkavého, šedého, smutného, mazlavého. Naopak, dostáváme se do kontaktu s úplně novou kvalitou. Někdy je pro nás dokonce tak nová, že se jí natolik bojíme, že jakmile probleskne vrstvou bahna, okamžitě skočíme do té kaluže, abychom ji pohřbili pod bahnitým nánosem co nejhlouběji.
Touto novou kvalitou (a pro některé obavou), resp. emocí, je hněv. Zlost, zloba, vztek, který se jako rudý diamant snaží prodrat skrze bahno a osvítit vše kolem temně rudým světlem. Jak bahno, tedy smutek a melancholie, bylo bez energie, zde je jí naopak dost. Je to právě kontakt s naším vztekem, který nás dokáže vytrhnout z melancholické letargie
Zhodnoťte situaci!
Obavy před tímto rudým diamantem jsou ale na místě. Pokud s ním neumíme pracovat, oslepí nás a pořežeme se o něj. Musíme vědět, jak jej uchopit, jak s ním pracovat a jak jeho energii využít a nasměrovat, jak správně kráčet po této emociální cestě (o práci se vztekem a zvládání agrese a agresivity se zmíním v jiném článku).
Druhou možností, resp. cestou, která by měla být souběžná s cestou emocionální, je cesta racionální. Aneb snaha o nějaké rozumové zpracování dané situace. Pokuste se, alespoň na několik málo chvil, oprostit se od emocí a zmapujte si, co vše onomu rozchodu předcházelo, jak jste se chovali vy a jak se choval váš partner/partnerka. Pokuste se vnímat tzv. fenomenologicky, aneb bez hodnocení „dobré“ a „špatné“, jen prostě popište, co že se to vlastně dělo. Možná budete výsledkem překvapeni.