Dotaz 247 - Anna - Poradna - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

Vážená paní magistro,
je mi 48 let, s manželem jsem 25 let. Máme dvě dcery - 24 a 9 let (druhou chtěl hlavně manžel). Zhruba před 1,5 rokem jsem zjistila, že mě manžel podvádí. Byl to dlouhodobý - asi 3letý vztah se sousedkou o 6 let mladší, než jsem já. Bohužel nebyl jediný, předtím to byla jeho sekretářka - asi před 15 lety (i když byla starší než on asi o 12 let), víc nepřiznal, ale zřejmě toho bylo víc. Do té doby jsem nic netušila a byl to jediný člověk, kterému jsem celý život věřila. Okolí nás bralo jako dobré manželství a spousta mých kamarádek říkala, ty máš skvělýho chlapa. Byl to strašný šok, obrovská zrada, přesto jsem mu dala šanci a on nejdřív, že ne, že se odstěhuje a že se se mnou vyrovná. Řekla jsem, že dům bude můj a mladší dceru neuvidí, protože se o ní nebude starat ženská, která se údajně kvůli němu chtěla vzdát dětí. Probrali jsme všechno a během dvou hodin otočil. Ukončil vztah a neodešel. Přesto jsem prožívala peklo. Řekl, že mě měl rád a toto bylo něco navíc. Jak mi to mohl dělat, když věděl, že žiju jen pro něho a naši rodinu. Ztratila jsem důvěru nejen k němu, ale ke všem. Navíc mě v práci zkrátili úvazek na půlku. Po roce jsem bez práce v důsledku slučování škol - a vyhlídky na práci v oboru jsou dost slabé, možná zase za rok. Ten minulý rok v práci, kdy se nevědělo koho propustí bylo hrozné utrpení. To jak se projevily lidské charaktery mě doráželo v mé nechuti vůbec fungovat dál. Proč žít ve světě, kde všichni lžou, podrážejí se, podvádějí se a všechno je lež, kde funguje jen protekce. Přesto, že se manžel snaží a říká, že mě miluje a že to byla blbost, nemůžu se pohnout dál. Mám dost často stavy, že si myslím, že to prostě nezvládnu, jindy mi to přijde, že to snad půjde. Náš vztah se zlepšil, dalo by se říct, že nám to prospělo, chováme se k sobě pěkně, jezdíme na výlety, děláme všechno spolu, ale já jsem pořád vnitřně zoufalá a když je v práci, brečím, trápím se. Pořád je mám před očima (vlastně i před oknami)a stále a stále se mi vybavují situace, do kterých si dosazuju ty jeho milenky a věci do sebe najednou zapadají. Je pravda, že už nebrečím každý den, ale když to na mě přijde, je to mnohem větší bolest. Ztratila jsem během krátké chvíle manžela, (jedinou oporu), práci a životní optimismus. Lze vůbec najít chuť se stát zase tou sebevědomou, schopnou ženskou s radostí ze života? Jak mám najít klid v duši, když vím, že to co jsem měla už nikdy nebude? Dá se vůbec dělat něco jiného, než doufat? Děkuji Vám za cokoliv, co mi odepíšete. Mějte se hezky.