přiměřený kontakt s ex ? - Jana - Poradna - Vitavera - Váš psycholog na telefonu!

dobrý den paní doktorko,

obracím se na Vás se svými problémy, se kterými si sama už nějak nevím rady... Naše partnerská situace je dost komplikovaná a bohužel se hodně dotýká věcí minulých, tak se nezlobte, že Vám je popíšu i "s omáčkou"... asi je to k pochopení siutace potřeba...


Seznámila jsem se s přítelem před 4 roky - on byl v té době ženatý, já vdaná... On v manželství, které jakžtakž fungovalo s tím,že mi oznámil, že svou ženu má rád, ale vyprchalo to "COSI".. kdežto já ve vztahu, který byl k ničemu - bez úcty, komunikace, lásky... vztah plný sarkasmu, slovního ponižování apod.

Každopádně... S přítelem jsme se do sebe zamilovali, začali jsme se natajno stýskat - po všech směrech... Jeho manželka na nás bohužel přišla velice brzy... dále jsme se stýkali... pak se ale stala hrozná věc ... přítelova tehdejší žena začala pít a trvalo docela dlouhou dobu, než na to přítel přišel... jednoho dne ji našel doma ve stavu, kdy mu ležela skoro polovrtvá, se 2 promilemi v krvi - odvezl ji do léčebny - tam zůstala skoro 2 měsíce v léčení, s tím, že následně několik měsíců brala léky...

Byla jsem přesvědčená o tom,že tím náš vztah a budoucnost končí... Jenže nějak jsme i oproti těmhle strašným věcem nedokázali jeden druhému odolat, i tak jsme se stýkali... v přítelovi se to však hrozně pralo, stále dokola mluvil jen o tom,že teď je potřeba zachránit jeho ženu a vrátit ji zpátky a já tomu rozumněla.. i já měla hrozné výčitky svědomí

Po jejím návratu domů však stejně jejich manželství skončilo... Bohužel až pozdě jsem zjistila, jak moc přítelovi na manželce záleželo a jak moc ho to celé ranilo.. Sice mi tvrdil, že jsem neměla být jen zpestřením jejich vztahu, ale tím jak se v něm praly výčitky, tak se snažil vše "odčinit" a sice přiznává, že i špatným postojem .. ale...

Problémy začaly v době, kdy už jsme spolu začaly žít - jednoho dne zapomněl zavřít svůj e-mail a já tam s hrůzou zjistila jakým způsobem se svou ženou komunikuje.. Stydím se za to,že jsem porušila jeho soukromí a jeho e-mail si přečetla, ale... možná je to lidské,ikdyž mě to neomlouvá.. každopádně jsem to udělala.. A zjistila jsem, že jí tam za vše děkuje, za vztah, za lásku, napsal slova, která mě hodně ranila - slova o tom,že ji navždy bude v srdci milovat... slova, která zároveň říkával mně.. myslela jsem si,že jsme šťastní, že je se mnou rád a on to tak i tvrdil...

bohužel od té doby jsem jej začala "sledovat" - přečetla jsem si pár SMS, otevřela výpis telefonických hovorů a zjistila, že s ženou komunikuje pravidelně... bohužel v duchu, kdy jí psal, že mu chybí, že jeho city ona zná apod. - řekla jsem mu, že o tom vím a že chci, aby se rozhodl.. že nechci žít vztah ve třech lidech...

Bylo kolem toho ještě strašně emocí a teď jsme sice stále spolu, ale ve mně zlomil veškerou důvěru... V současné době je jejich vztah úplně jiný (dle jeho slov) - občas si zavolají, nebo napíší SMS, nenavštěvují se, chovají se k sobě jako dobří přátelé... Přítel mě dokonce požádal o ruku.. řekla jsem, že ano.. protože kromě tohoto problému, si myslím, že náš vztah je to nejlepší, co jsem kdy měla.. Dokážeme se spolu komunikovat, řešit i běžné věci, vyhovujeme si ano, myslím,že bysme spolu dokázali šťastně žít dál - jenže problém je teď ve mně samotné...

Tím vším, co jsem "zjistila - ukradla" jsem v sobě absolutně ztratila důvěru k němu a jeho city.. protože vše bylo tak protichůdné - na jedné straně mi tvrdil, že mě miluje, nechce ztratit, že je šťastný, na druhé straně spoustu citů dával najevo bývalé ženě... když jsme spolu o tom mluvili, říkal,že to byl "proces léčby", že se tak vyrovnával s minulostí, že si ani nedokážu představit, jaké to bylo hrozné ji předat do rukou lékařů... já si asi tu hrůzu i představit umím, ale zároveň mi strašně ubližovalo to, že jsem věděla, že to "řeší po svém".. myslel si,že to tak je potřeba, že to manželce dluží za všechno to utrpení... Já jsem zase člověk, který říká, že to byla její volba, že rozpad vztahu řešila až tímto (pro mě) krajním způsobem... Ale to už je střet zájmů..

Každopádně nevím, jak s tím dál naložit... denodenně mě obtěžují tyto nepříjemné vzpomínky na minulost, jakmile se mi přítel chvíli neozývá, tak se mi hned hlavou rojí myšlenky, že právě volá jí, že se s ní třeba právě setkal a raději mi to neřekl.. Pro něj je toho žárlivost, já to ale beru jako důsledek toho ublížení, jako nedůvěru... nemám problém s tím,když mi řekne, že si volali, nezkoumám jak často apod. - ale každopádně mu nedokážu plně věřit.. A hrozně mě to ubíjí, protože to ventiluju ze sebe kousavými poznámkami a ty se samozřejmě zase dotýkají partnera...

Minulý týden jsem byla tak nepříjemná, že jsem mu v podstatě "dala nůž na krk" s tím,že jestli má stále potřebu k ní být tak milý, tak ať se k ní vrátí zpátky.. On nechce, prý je šťatný se mnou ... Každopádně můj problém je, že mu to nemůžu zapomenout... tak moc to ve mně zlomilo důvěru, že ve dnech, kdy jsem smutná jsem schopná celý náš vztah smést ze stolu a říkat mu věci o rozchodu... Nevím s s tím rady... Nevím, jak to špatné v sobě překonat.... nevím, jestli vůbec dokážu zapomenout a odpustit...

Vím, že je to člověk, bez kterého je mi ouzko, kterého si vážím za to, jak se umí chovat ke mně, k mému dítěti, že v něm máme podporu, že se o nás umí postarat, můžu se mu svěřit, on se umí svěřit mně, umíme spolu komunikovat, ale přes to přese všechno mu nedokážu odpustit a jít dál.. víceméně se sama hloupě babrám v minulosti a díky ní mu nevěřím tak, jak bych potřebovala...

můžete mi k tomu říct svůj objektivní názor, radu..cokoliv... ? moc vám děkuji