odchod syna - Iveta 22. 10. 2012 13:56
Dobré odpoledne paní doktorko, je to asi pět měsíců, co ode mne odešle můj 19letý syn. Nešla za prací ani za slečnou, ale chce být bez rodičů…říkal, že chce mít klid. Nejdříve jsme si volali, občas přijel, většinou když něco potřeboval, zdržel se pár minut a zase jel. Poslední dobou už mi ani nebere mobil. Jen od kamarádů vím, jak se má. Je to pro mě strašné, stále na něj myslím, často pláču a je mi teskno. Nedokážu se s tím vyrovnat. Mám ještě dceru, je jí 10 let, ale není to nic platné, cítím se jako by mě kus chybělo. Manžel je pečlivý, pracovitý a přísný člověk, ale má nás rád, přesto cítím, že syn odešel kvůli němu, aby už nemusel tolik pomáhat a vůbec poslouchat nás rodiče. Jsem učitelka ve školce a svého syna jsem vždy omlouvala. Žiji rodinou a nevím, jak dál. Prosím poraďte mi. S pozdravem a děkuji IVETA
Odpověď - Mgr. Petra Kolaříková 23. 10. 2012 17:38
Dobrý den, paní Iveto,
chcete po mně radu, jak dál, když cítíte tesknotu, pláčete z pocitu ztráty po odchodu dospělého syna. Je to pro Vás náročné, cítím i skryté výčitky směrem k manželovi a další pocity. Doporučuji začít s nimi něco dělat, abyste dokázala přijmout situaci takovou, jaká je. Můžeme začít spolu přes telefon, můžete vyhledat terapeuta někde poblíž Vás k osobní návštěvě. Rozumově toho víme hodně, pocitům se bez aktivní práce s nimi jen tak poručit nedá. Je čas začít očišťovat se i zevnitř. Právě teď, že ano?
Najdete správnou cestu,
srdečně Petra Kolaříková