Psychologická poradna
Máte problém a nechcete na něj být sami? Ocitli jste se v tíživé situaci a nevíte, jak ji řešit?
Naši specialisté jsou zde, aby Vám pomohli s Vaším trápením!
Možná, že již zde někdo řešil stejný problém, který trápí Vás. Prohlédněte si již položené dotazy.
Dotaz - Dana 29. 12. 2012 15:46
Dobrý den,
trápí mě vztah s rodiči.Je mi 35,mám skvělého manžela a malého syna,od rodičů bydlím 200km vidíme cca 3x do roka,takže by mi to mělo být jedno,ale není.Každého setkání se už dopředu děsím,téměř vždy se pohádáme a já se z toho několik dní vzpamatovávám,v noci nespím a nemyslím na nic jiného.Pak to sice jakžtakž přejde,ale s dalším setkáním je to to samé.Už od dětství jsem pro ně nebyla dost dobrá,musela jsem být ve všem nejlepší,což jsem prostě nebyla.Navíc mám sestru,která pro ně byla vždycky lepší než já.Já jsem velice inrovertní a ona naopak extrovert (je moderátorka a reportérka v TV) uměla si vždycky získat jejich pozornost a měla od nich veškerou podporu.Naši ještě téměř veškerý čas a finance věnují na cestování a to stylem,který mě nevyhovuje,takže když jsem pak už odmítla s nima jezdit,tak mě odepsali úplně a neměla jsem nárok už na vůbec nic.Sestra jezdila s nima a měla veškeré vybavení a ještě jí platili soukromou školu.Když jsem se ozvala,že bych taky něco chtěla,máma mi řekla,že ona se bude mít vždycky líp,tak ať si zvykám.Vše to pokračuje do dnes,rodiče si postavili domek a ona tam má svůj pokoj a to i když má 4 byty (3 pronajímá) a bydlí tedy jinde,ale já tam pokoj nemám.Jí prodali velice levně byt,kde jsme dříve bydleli atd.Někdy si říkám,jestli by nebylo lepší se s nima přestat úplně stýkat,ale nevím,jestli by se to tím vyřešilo.Jak se s tím mám vyrovnat?Proč na to musím pořád myslet?Teď mám malého syna(19m)a nevím,zda jeho taky časem nemůže ranit to,že sestřiny děti tam mají svůj pokoj a hračky a on tam nemá nic?Jestli je pro něj lepší mít alespoň nějaké prarodiče?Veškeré snahy o komunikaci s našima skončí vždy hádkou a dle nich je vše jen můj problém.Je fakt,že já jsem už zablokovaná a okamžitě vypěním.Nevím jak to řešit.Děkuji za odpověď
trápí mě vztah s rodiči.Je mi 35,mám skvělého manžela a malého syna,od rodičů bydlím 200km vidíme cca 3x do roka,takže by mi to mělo být jedno,ale není.Každého setkání se už dopředu děsím,téměř vždy se pohádáme a já se z toho několik dní vzpamatovávám,v noci nespím a nemyslím na nic jiného.Pak to sice jakžtakž přejde,ale s dalším setkáním je to to samé.Už od dětství jsem pro ně nebyla dost dobrá,musela jsem být ve všem nejlepší,což jsem prostě nebyla.Navíc mám sestru,která pro ně byla vždycky lepší než já.Já jsem velice inrovertní a ona naopak extrovert (je moderátorka a reportérka v TV) uměla si vždycky získat jejich pozornost a měla od nich veškerou podporu.Naši ještě téměř veškerý čas a finance věnují na cestování a to stylem,který mě nevyhovuje,takže když jsem pak už odmítla s nima jezdit,tak mě odepsali úplně a neměla jsem nárok už na vůbec nic.Sestra jezdila s nima a měla veškeré vybavení a ještě jí platili soukromou školu.Když jsem se ozvala,že bych taky něco chtěla,máma mi řekla,že ona se bude mít vždycky líp,tak ať si zvykám.Vše to pokračuje do dnes,rodiče si postavili domek a ona tam má svůj pokoj a to i když má 4 byty (3 pronajímá) a bydlí tedy jinde,ale já tam pokoj nemám.Jí prodali velice levně byt,kde jsme dříve bydleli atd.Někdy si říkám,jestli by nebylo lepší se s nima přestat úplně stýkat,ale nevím,jestli by se to tím vyřešilo.Jak se s tím mám vyrovnat?Proč na to musím pořád myslet?Teď mám malého syna(19m)a nevím,zda jeho taky časem nemůže ranit to,že sestřiny děti tam mají svůj pokoj a hračky a on tam nemá nic?Jestli je pro něj lepší mít alespoň nějaké prarodiče?Veškeré snahy o komunikaci s našima skončí vždy hádkou a dle nich je vše jen můj problém.Je fakt,že já jsem už zablokovaná a okamžitě vypěním.Nevím jak to řešit.Děkuji za odpověď
Odpověď - PhDr. Kateřina Urbanová 2. 1. 2013 16:55
Dobrý den, Dano,
nedivím se, že na to musíte pořád myslet, protože jsou to silné a zraňující pocity, které v sobě navíc nosíte už od dětství a nyní jsou posíleny i tím, že máte rodinu, nějaké představy, jak by měl vypadat vztah s prarodiči a jak se bude cítit Vaše dítě. To, co popisujete, není od Vašich rodičů moc citlivé chování vůči Vám, zdá se, že máte pocit, že Vás nerespektují takovou, jaká jste, a že byste musela být jiná, více podobná jim a sestře, abyste do rodiny lépe zapadla. Je ale dobře, že jste jaká jste, ve spoustě věcí to třeba nevyhovuje představám Vašich rodičů, ale Vy zase nejste jako oni, jste citlivější a víte, že takto se chovat není dobré. I když je to těžké, zkuste si prosím v hlavě srovnat, že chování Vašich rodičů je jejich problém a ukázkou toho, jak to oni mají v životě a se sebou samými, ale není to objektivní hodnocení Vaší osoby a nijak to nesnižuje Vaši cenu. Je těžké žít s věcmi, které nezměníme u svých rodičů, ale když už jsme dospělí, nezbývá, než si to srovnat v hlavě, a to, co byste byla potřebovala, aby Vám dali Vaši rodiče, si poskytnout z vlastních zdrojů nebo od jiných blízkých. Nevím, jestli jste své pocity někdy rodičům popsala tak upřímně a otevřeně jako mě tady, s tím, co Vás trápí. Ale nejspíš ano. Pokud to nepochopily, nezbývá než se asi smířit s tím, že už je nezměníte a učit se nad jejich chování co nejvíce povznést.
Jestli to může v budoucnu zraňovat Vašeho syna, to záleží na tom, jak se s tím vyrovnáte Vy a jaký k tomu zaujmete postoj. Ten se potom od Vás Váš syn přirozeně naučí. Jestli se chcete nebo nechcete s rodiči vídat je právem Vaší volby. Ale i kdybyste se přestali stýkat, zbyde Vám úkol se všemi těmi pocity se nějak vyrovnat, jinak Vás budou stále tížit, i když třeba skrytě a mohou se pak nějak projevovat v jiných věcech. Někdy je k tomu, aby se člověk dokázal s takovými věcmi vyrovnat, vhodná psychoterapie - člověk tam otevřeně hovoří o všech pocitech a naučí se je zvládat. Potom už třeba není tak "napumpovaný" všemi těmi pocity a dokáže se nad věci více povznést a např. vždy hned nevypěnit. Podpůrné psychoterapeutické konzultace Vám můžeme poskytnout i v naší poradně.
Přeji Vám, ať to do budoucna lépe zvládáte, ať věříte sama sobě a máte šťastný život. S pozdravem Kateřina Urbanová
nedivím se, že na to musíte pořád myslet, protože jsou to silné a zraňující pocity, které v sobě navíc nosíte už od dětství a nyní jsou posíleny i tím, že máte rodinu, nějaké představy, jak by měl vypadat vztah s prarodiči a jak se bude cítit Vaše dítě. To, co popisujete, není od Vašich rodičů moc citlivé chování vůči Vám, zdá se, že máte pocit, že Vás nerespektují takovou, jaká jste, a že byste musela být jiná, více podobná jim a sestře, abyste do rodiny lépe zapadla. Je ale dobře, že jste jaká jste, ve spoustě věcí to třeba nevyhovuje představám Vašich rodičů, ale Vy zase nejste jako oni, jste citlivější a víte, že takto se chovat není dobré. I když je to těžké, zkuste si prosím v hlavě srovnat, že chování Vašich rodičů je jejich problém a ukázkou toho, jak to oni mají v životě a se sebou samými, ale není to objektivní hodnocení Vaší osoby a nijak to nesnižuje Vaši cenu. Je těžké žít s věcmi, které nezměníme u svých rodičů, ale když už jsme dospělí, nezbývá, než si to srovnat v hlavě, a to, co byste byla potřebovala, aby Vám dali Vaši rodiče, si poskytnout z vlastních zdrojů nebo od jiných blízkých. Nevím, jestli jste své pocity někdy rodičům popsala tak upřímně a otevřeně jako mě tady, s tím, co Vás trápí. Ale nejspíš ano. Pokud to nepochopily, nezbývá než se asi smířit s tím, že už je nezměníte a učit se nad jejich chování co nejvíce povznést.
Jestli to může v budoucnu zraňovat Vašeho syna, to záleží na tom, jak se s tím vyrovnáte Vy a jaký k tomu zaujmete postoj. Ten se potom od Vás Váš syn přirozeně naučí. Jestli se chcete nebo nechcete s rodiči vídat je právem Vaší volby. Ale i kdybyste se přestali stýkat, zbyde Vám úkol se všemi těmi pocity se nějak vyrovnat, jinak Vás budou stále tížit, i když třeba skrytě a mohou se pak nějak projevovat v jiných věcech. Někdy je k tomu, aby se člověk dokázal s takovými věcmi vyrovnat, vhodná psychoterapie - člověk tam otevřeně hovoří o všech pocitech a naučí se je zvládat. Potom už třeba není tak "napumpovaný" všemi těmi pocity a dokáže se nad věci více povznést a např. vždy hned nevypěnit. Podpůrné psychoterapeutické konzultace Vám můžeme poskytnout i v naší poradně.
Přeji Vám, ať to do budoucna lépe zvládáte, ať věříte sama sobě a máte šťastný život. S pozdravem Kateřina Urbanová
Zobrazuj jen dotazy z kategorie:
