Psychologická poradna
Máte problém a nechcete na něj být sami? Ocitli jste se v tíživé situaci a nevíte, jak ji řešit?
Naši specialisté jsou zde, aby Vám pomohli s Vaším trápením!
Možná, že již zde někdo řešil stejný problém, který trápí Vás. Prohlédněte si již položené dotazy.
Dotaz - Markytka 31. 8. 2012 21:52
Mám pocit, že bych potřebovala pomoc odborníka. Ale problém je to udělat, odhodlat se a také to, jak to říct okolí... Poslední dobou mě nic nebaví, do všeho se musím nutit, stále se mračím, jsem podrážděná a nic mě netěší. Když si vzpomenu jak mi bývalo dřív, takové ty pocity radosti, štěstí, takové to mravenčení v břiše, když jsem se na něco těšila, to už nemám hrozně dlouho jsem si uvědomila a je to hrozné :-(
Dřív mě bavilo tolik věcí, ať už práce s kytkama, výroba věnečků, zdobení truhlíků, záhonků, různé dekorace... a teď nemám čas a hlavně ani chuť něco takového dělat. Nutím se i k tomu zalít truhlíky v oknech... Uklidit doma...
Mám 2 děti. 8 let dcera a 4,5 syn. Doma jsem byla 7 let, nyní jsem již rok a půl v práci. Manžel (10 let manžel) je skvělý, pomáhá mi, jak s dětmi, tak s domácností. Fakt se snaží. Na jaře jsme rekonstruovaly byt, bydleli jsme 3 měsíce jinde, od prázdnin jsme zpátky v bytě - který je podle mých představ, jak jsem si to navrhla a vysnila (takové to navrhování a malůvky, co a jak přestěhovat, co kde bude, sladění barev, to mi vždycky šlo), takže byt je fakt krásný a ani to není ta radost, jakou jsem čekala. MYslela jsem si, jak budu štěstím bez sebe. Je to krásné, líbí se mi to. Ale právě, ten pocit, takové to v břiše, co jsem dřív mívala, při jakékoli radosti, to prostě nemám. Teď jsme si pořídili i větší auto, abychom mohli na dovolené a v klidu vše sbalit (jedíme s dětmi pod stan), ale ani když manžel přivezl auto, tak se nedostavil takový ten pocit štěstí... jakoby mě pořád něco tlumilo. Možná i ten úvěr co na dost dlouho máme,ale hodně přikládám i tomu, že děti hrozně moc zlobí. Vidí to i okolí, příbuzní. Všichi prostě. Vím, že částečně bude vina i v nás. Manžel jako dítě také hodně zlobil, já se sestrou jsme byly hodné. O to víc to špatně zvládám. Protože ze mě si nic moc nedělají, manžela, toho ještě poslechnou, ale není vždy při ruce, to je jasné. Z mého tatínka jsem měla vždy respekt (a to mají i mé děti dnes, to vidím, stačí se podívat a jsou v pozoru, to u nikoho jiného takový respekt nemají), byla jsem radši, když odešel do dílny a nebyl doma a my se ségrou byli jen s mamčou, která byla nemocná a je v invalidním důchodu. Proto jsme byly takové nekonfliktní bych řekla, hodně jsme jí pomáhaly a snažily se nezlobit, protože by pak skončila v nemocnici. Když jsme byly malé, tak tam dost bývala, třeba měsíc a špatně jsme to nesly. Nerady jsme pak jezdily na tábory apod. jakékoli odloučení od ní nám vadilo.
Já jsem nikdy nechtěla, aby tohle děti zažily. Když se malá narodila, tak jsem byla pořád s ní, pro mě byl problém i to, když si ji chtěla tchýně vzít s kočárkem ven - co když bude brečet, co když bude chtít pít, jíst - byla jsem strachy bez sebe... potom, když tam měla poprvé spát... no neskutečný pocit strachu a toho, že jí nemám u sebe... U syna už to takové nebylo. To bylo zlaté dítě do té doby, než se postavil na nohy. Od mala byl "velký". Ve svých 7 týdnech vážil 7 kilo, v půl roce měl 11 (podotýkám do půl roka plně kojený a jinak kojený do 13 měsíců), takže kus. A vím, že od roka a půl jsem z něj byla vyřízená, každý říkal počkej do 2 let, počkej do 3 let, on se zklidní a ono stále nic - spíš hůř. Dcera chtěla, aby měla sestřičku, to se bohužel nepovedlo, měla brášku a ještě takového velkého. Takže ho neměla ráda už od mala. Trvalo dlouho, než se ho dotkla - alespon nožicky a než mu dala pusu... A dodnes mezi nimi rivalita je. Kdybych chtěla jednoho z nich "prodat" nebo někam zavřít, tak budou brečet a jeden druhého by nedali. Ale jinak se nesnesou. A když byla dcera teď s babičkou na dovolené v Tatrách, tak se jí po bráchovi prý stýskalo hodně málo a po tatínkovi a mamince hodně.... Neustále se perou, hádaj, kopou, rvou, o něco tahají, žalujou. Vím, že řeknete, že to je normální u dětí. Říká to každý. Ale když pak vidí naše děti, tak také uzná, že "tohle ještě neviděli". Takže mě dost psychicky ničí i tohle. Vždy, když jsou u babičky ⁄jako že ted přes prádzniny to jinak nejde, protože 9 týdnů dovolené s manželem prostě nevykrejeme⁄, tak se nám stýská, je tu takové divné ticho. Ale pak jsou doma hodinu a už jsem z nich na nervy, už křičím, nadávám a už si říkám, kdy bude klid a ticho. Se synem jsou problémy i ve školce, ubližuje ostatním dětem ⁄je oproti nim o hlavu větší⁄, takže chodíme psycholožce, kde je to zatím bez výsledku, asi budeme muset navštívit jinou. Takhle ho spíš obhajuje mi přijde. A já mám být ráda, že mám doma takové temperamentní dítě - které bude jednou vůdce "party" (ale jaké, toho se bojím :-( ). Můžeme mu vysvětlovat horem dolem, že nesmí nikomu ubližovat, mlátit, kopat. Ale pořád to dělá. Upozornuje na sebe. KDyž dostane na zadek, jako že už párkrát dostal pořádně, tak chvíli brečí a taky k ničemu, kolikrát ještě řekne, že ho to nebolí... Někdy už nemám sílu nic řešit a nejradši bych utekla někam daleko a ať to řeší někdo jiný, už nemám sílu prostě. Přijde mi to pořád to samé, pořád dokola a spíš horší, než lepší. Teď i špatně spí, budí se 3x za noc, musíme k němu chodit (to se pak špatně vstává po 5h do práce). Paní učitelky řekly, že si stěžujou i rodiče, že pak děti nechtěj do školky, kvůli němu. Prostě se to na mě valí ze všech stran, když hlídají babičky, tak neslyším nic jiného než, že jsou hrozný, a že to není možný s nimi atd. ve školce taky. Ve škole dcera také zlobí, říkají, že měla být kluk, hraje s klukama fotbal (přitom je jak princezna, hezká, tmavovlasá, modrooká, dlouhé vlasy), ale je jak 100 čertů, neposlechne, ze školy chodí jak čuník, měla nové balerínky a za 3 byly k nepoznání, okopané, odřené, sloupané korálky - chtělo se i brečet... NA mě je dost hubatá, kolikrát si dovolí to, co já bych si nedovolila na svou mamču ještě dnes. Takže stížnosti - kde se dá, ve škole, školce, u babiček... Ale když jsou každý sám, tak to jde... to jsou hodné. ale nejde to je stále oddělevat. Ještě tak k těm babičkám je vystřídat, ale doma jsou oba...
Nemám náladu ani na návštěvy, protože s dětmi radši moc nikam nevyrážíme, většinou je jen okřikujeme a taháme od sebe... a pak to skončí tím, že řekneme, že příště nikam radši nepojedeme, než tohle. Stejně si to člověk neužije.
V práci ani nemluvím, mám tam kolegyni o 5 let mladší, bydlí s rodičema, kluka nemá, všechno zná, všude byla, od všeho má klíče - jak se říká. Nejchytřejší na světě. Mě dokáže seřvat jak 5ti leté dítě... Neskutečné. A já se tím jen užírám a trpím. Pořád hledá chyby, co kde. A kde jakou prkotinu připomene a zdůrazní - nejlépe před "zákazníkama". Ted je po dovolené a min. týden a tento týden jsem z ní teda vyřízená, že to není ani možný. Cítím to, jak mě ničí a jak mě to ubíjí. Vždycky jen řekne: A můžu se na něco zeptat... a nebo Hele, koukala jsem tam a tam. A mě už se sevře žaludek a čekám, co bude... a pak to jede... a to musíš a tamto máš támhle atd. Minulý pátek mě z ní mrkalo oko. Normálně tik, a bylo to z ní, stresem, doma ještě hodinu, pak to přešlo... Agendu máme dost těžkou, takže nemůžu říct, že po roce a půl to všechno umím. To ne. Zkoušky jsem úspěšně složila v prosinci, takže to se asi divila, protože podle mě mě má za blbce... (i to byl problém se s dětmi učit, po večerech, do noci, k tomu domácnot - no na to nemůžu ani vzpomínat, to bylo hrozné období). Ale zkrátka se pořád objevují nové věci, nové případy a musím jít bohužel za pro radu co a jak a ona je na koni prostě (dělá to už 6 let, tak to zná, a musím uznat, že si hodně pamatuje a ví toho opravdu hodně, ale právě, že všichni kolem ní jsou blbý a nevědi nic. Vidím to i jak mluví o ostatních (o kolegyních z vedlejšího oddělení atd. prostě ona je "nej").
Tak jsem to asi popsala všechno, trochu mi pomohlo, že jsem se vypsala... je to takové zmatečné, jedno přes druhé... ale zrovna mám chvilku, že jsem sama doma - to se mi příliš často - spíš vůbec nestává.
Od příštího týdne začně škola, školka a děti chceme zapsat do kroužků (bydlíme na vesnici, dojíždíme za prací a školou a školkou 15 km do města), takže mě už teď jímá hrůza z toho, jak to zvládneme zase (loni to bylo bez kroužků a i tak to bylo náročné). Po 5 vstávám já, v 5.45 děti, v 6:15 vyjíždíme a v 7 musím být v práci, než to objedu a rozvezu... odpoledne to samé (kromě pondělí a středy, to mám do 5, to musí manžel). Kroužky bývají většinou až tak po 4 hodině, tak nevím, jak to bude. Vracet se 4x týdně večer:-( . Pak ještě dělat úkoly, večeři... no radši si to nepředstavuju, hrozná představa... Ale do města jít bydlet nechceme. Mám vesnici ráda, jsem tu od dětství a navíc, by se mi ve městě nelíbilo těch hodně lidí. Tady jsme sice také v bytovce,ale je to jiné.
Snažíme se děti vychovávat správně a pořád nechápu, kde děláme chybu. Ale někde určitě.
Já mám poslední dobou hrozný pocit, ze sebe samotné, selhávám jako matka, v práci si (díky kolegyni) připadám taky nemožná, a na sex chuť taky žádná, díky tomu všemu - takže za chvíli budu selhávat i jako manželka asi. Chtěla bych zase zažít ten pocit štěstí, radovat se, smát se... Ale jak to udělat? Kdyby tak člověk spolknul jednu "pilulku štěstí" a vše se změnilo... to je to "kdyby".
Omlouvám se za takový "román"...
Přeji hodně štěstí a moc děkuji za odpověď a za Váš čas.
Dřív mě bavilo tolik věcí, ať už práce s kytkama, výroba věnečků, zdobení truhlíků, záhonků, různé dekorace... a teď nemám čas a hlavně ani chuť něco takového dělat. Nutím se i k tomu zalít truhlíky v oknech... Uklidit doma...
Mám 2 děti. 8 let dcera a 4,5 syn. Doma jsem byla 7 let, nyní jsem již rok a půl v práci. Manžel (10 let manžel) je skvělý, pomáhá mi, jak s dětmi, tak s domácností. Fakt se snaží. Na jaře jsme rekonstruovaly byt, bydleli jsme 3 měsíce jinde, od prázdnin jsme zpátky v bytě - který je podle mých představ, jak jsem si to navrhla a vysnila (takové to navrhování a malůvky, co a jak přestěhovat, co kde bude, sladění barev, to mi vždycky šlo), takže byt je fakt krásný a ani to není ta radost, jakou jsem čekala. MYslela jsem si, jak budu štěstím bez sebe. Je to krásné, líbí se mi to. Ale právě, ten pocit, takové to v břiše, co jsem dřív mívala, při jakékoli radosti, to prostě nemám. Teď jsme si pořídili i větší auto, abychom mohli na dovolené a v klidu vše sbalit (jedíme s dětmi pod stan), ale ani když manžel přivezl auto, tak se nedostavil takový ten pocit štěstí... jakoby mě pořád něco tlumilo. Možná i ten úvěr co na dost dlouho máme,ale hodně přikládám i tomu, že děti hrozně moc zlobí. Vidí to i okolí, příbuzní. Všichi prostě. Vím, že částečně bude vina i v nás. Manžel jako dítě také hodně zlobil, já se sestrou jsme byly hodné. O to víc to špatně zvládám. Protože ze mě si nic moc nedělají, manžela, toho ještě poslechnou, ale není vždy při ruce, to je jasné. Z mého tatínka jsem měla vždy respekt (a to mají i mé děti dnes, to vidím, stačí se podívat a jsou v pozoru, to u nikoho jiného takový respekt nemají), byla jsem radši, když odešel do dílny a nebyl doma a my se ségrou byli jen s mamčou, která byla nemocná a je v invalidním důchodu. Proto jsme byly takové nekonfliktní bych řekla, hodně jsme jí pomáhaly a snažily se nezlobit, protože by pak skončila v nemocnici. Když jsme byly malé, tak tam dost bývala, třeba měsíc a špatně jsme to nesly. Nerady jsme pak jezdily na tábory apod. jakékoli odloučení od ní nám vadilo.
Já jsem nikdy nechtěla, aby tohle děti zažily. Když se malá narodila, tak jsem byla pořád s ní, pro mě byl problém i to, když si ji chtěla tchýně vzít s kočárkem ven - co když bude brečet, co když bude chtít pít, jíst - byla jsem strachy bez sebe... potom, když tam měla poprvé spát... no neskutečný pocit strachu a toho, že jí nemám u sebe... U syna už to takové nebylo. To bylo zlaté dítě do té doby, než se postavil na nohy. Od mala byl "velký". Ve svých 7 týdnech vážil 7 kilo, v půl roce měl 11 (podotýkám do půl roka plně kojený a jinak kojený do 13 měsíců), takže kus. A vím, že od roka a půl jsem z něj byla vyřízená, každý říkal počkej do 2 let, počkej do 3 let, on se zklidní a ono stále nic - spíš hůř. Dcera chtěla, aby měla sestřičku, to se bohužel nepovedlo, měla brášku a ještě takového velkého. Takže ho neměla ráda už od mala. Trvalo dlouho, než se ho dotkla - alespon nožicky a než mu dala pusu... A dodnes mezi nimi rivalita je. Kdybych chtěla jednoho z nich "prodat" nebo někam zavřít, tak budou brečet a jeden druhého by nedali. Ale jinak se nesnesou. A když byla dcera teď s babičkou na dovolené v Tatrách, tak se jí po bráchovi prý stýskalo hodně málo a po tatínkovi a mamince hodně.... Neustále se perou, hádaj, kopou, rvou, o něco tahají, žalujou. Vím, že řeknete, že to je normální u dětí. Říká to každý. Ale když pak vidí naše děti, tak také uzná, že "tohle ještě neviděli". Takže mě dost psychicky ničí i tohle. Vždy, když jsou u babičky ⁄jako že ted přes prádzniny to jinak nejde, protože 9 týdnů dovolené s manželem prostě nevykrejeme⁄, tak se nám stýská, je tu takové divné ticho. Ale pak jsou doma hodinu a už jsem z nich na nervy, už křičím, nadávám a už si říkám, kdy bude klid a ticho. Se synem jsou problémy i ve školce, ubližuje ostatním dětem ⁄je oproti nim o hlavu větší⁄, takže chodíme psycholožce, kde je to zatím bez výsledku, asi budeme muset navštívit jinou. Takhle ho spíš obhajuje mi přijde. A já mám být ráda, že mám doma takové temperamentní dítě - které bude jednou vůdce "party" (ale jaké, toho se bojím :-( ). Můžeme mu vysvětlovat horem dolem, že nesmí nikomu ubližovat, mlátit, kopat. Ale pořád to dělá. Upozornuje na sebe. KDyž dostane na zadek, jako že už párkrát dostal pořádně, tak chvíli brečí a taky k ničemu, kolikrát ještě řekne, že ho to nebolí... Někdy už nemám sílu nic řešit a nejradši bych utekla někam daleko a ať to řeší někdo jiný, už nemám sílu prostě. Přijde mi to pořád to samé, pořád dokola a spíš horší, než lepší. Teď i špatně spí, budí se 3x za noc, musíme k němu chodit (to se pak špatně vstává po 5h do práce). Paní učitelky řekly, že si stěžujou i rodiče, že pak děti nechtěj do školky, kvůli němu. Prostě se to na mě valí ze všech stran, když hlídají babičky, tak neslyším nic jiného než, že jsou hrozný, a že to není možný s nimi atd. ve školce taky. Ve škole dcera také zlobí, říkají, že měla být kluk, hraje s klukama fotbal (přitom je jak princezna, hezká, tmavovlasá, modrooká, dlouhé vlasy), ale je jak 100 čertů, neposlechne, ze školy chodí jak čuník, měla nové balerínky a za 3 byly k nepoznání, okopané, odřené, sloupané korálky - chtělo se i brečet... NA mě je dost hubatá, kolikrát si dovolí to, co já bych si nedovolila na svou mamču ještě dnes. Takže stížnosti - kde se dá, ve škole, školce, u babiček... Ale když jsou každý sám, tak to jde... to jsou hodné. ale nejde to je stále oddělevat. Ještě tak k těm babičkám je vystřídat, ale doma jsou oba...
Nemám náladu ani na návštěvy, protože s dětmi radši moc nikam nevyrážíme, většinou je jen okřikujeme a taháme od sebe... a pak to skončí tím, že řekneme, že příště nikam radši nepojedeme, než tohle. Stejně si to člověk neužije.
V práci ani nemluvím, mám tam kolegyni o 5 let mladší, bydlí s rodičema, kluka nemá, všechno zná, všude byla, od všeho má klíče - jak se říká. Nejchytřejší na světě. Mě dokáže seřvat jak 5ti leté dítě... Neskutečné. A já se tím jen užírám a trpím. Pořád hledá chyby, co kde. A kde jakou prkotinu připomene a zdůrazní - nejlépe před "zákazníkama". Ted je po dovolené a min. týden a tento týden jsem z ní teda vyřízená, že to není ani možný. Cítím to, jak mě ničí a jak mě to ubíjí. Vždycky jen řekne: A můžu se na něco zeptat... a nebo Hele, koukala jsem tam a tam. A mě už se sevře žaludek a čekám, co bude... a pak to jede... a to musíš a tamto máš támhle atd. Minulý pátek mě z ní mrkalo oko. Normálně tik, a bylo to z ní, stresem, doma ještě hodinu, pak to přešlo... Agendu máme dost těžkou, takže nemůžu říct, že po roce a půl to všechno umím. To ne. Zkoušky jsem úspěšně složila v prosinci, takže to se asi divila, protože podle mě mě má za blbce... (i to byl problém se s dětmi učit, po večerech, do noci, k tomu domácnot - no na to nemůžu ani vzpomínat, to bylo hrozné období). Ale zkrátka se pořád objevují nové věci, nové případy a musím jít bohužel za pro radu co a jak a ona je na koni prostě (dělá to už 6 let, tak to zná, a musím uznat, že si hodně pamatuje a ví toho opravdu hodně, ale právě, že všichni kolem ní jsou blbý a nevědi nic. Vidím to i jak mluví o ostatních (o kolegyních z vedlejšího oddělení atd. prostě ona je "nej").
Tak jsem to asi popsala všechno, trochu mi pomohlo, že jsem se vypsala... je to takové zmatečné, jedno přes druhé... ale zrovna mám chvilku, že jsem sama doma - to se mi příliš často - spíš vůbec nestává.
Od příštího týdne začně škola, školka a děti chceme zapsat do kroužků (bydlíme na vesnici, dojíždíme za prací a školou a školkou 15 km do města), takže mě už teď jímá hrůza z toho, jak to zvládneme zase (loni to bylo bez kroužků a i tak to bylo náročné). Po 5 vstávám já, v 5.45 děti, v 6:15 vyjíždíme a v 7 musím být v práci, než to objedu a rozvezu... odpoledne to samé (kromě pondělí a středy, to mám do 5, to musí manžel). Kroužky bývají většinou až tak po 4 hodině, tak nevím, jak to bude. Vracet se 4x týdně večer:-( . Pak ještě dělat úkoly, večeři... no radši si to nepředstavuju, hrozná představa... Ale do města jít bydlet nechceme. Mám vesnici ráda, jsem tu od dětství a navíc, by se mi ve městě nelíbilo těch hodně lidí. Tady jsme sice také v bytovce,ale je to jiné.
Snažíme se děti vychovávat správně a pořád nechápu, kde děláme chybu. Ale někde určitě.
Já mám poslední dobou hrozný pocit, ze sebe samotné, selhávám jako matka, v práci si (díky kolegyni) připadám taky nemožná, a na sex chuť taky žádná, díky tomu všemu - takže za chvíli budu selhávat i jako manželka asi. Chtěla bych zase zažít ten pocit štěstí, radovat se, smát se... Ale jak to udělat? Kdyby tak člověk spolknul jednu "pilulku štěstí" a vše se změnilo... to je to "kdyby".
Omlouvám se za takový "román"...
Přeji hodně štěstí a moc děkuji za odpověď a za Váš čas.
Odpověď - PhDr. Kateřina Urbanová 4. 9. 2012 13:43
Dobrý den, Markytko,
jsem ráda, že jste se odhodlala požádat o odbornou radu, myslím, že si zasloužíte podporu. Je toho na Vás opravdu moc. Popisujete svou situaci podobně jako lidé, kteří trpí depresí – najednou je nebaví, co je dříve bavilo a musí se do všeho nutit. Často ani nenalézají pro takovou změnu nálad důvody. Řekla bych ale, že u Vás jsou důvody pochopitelné – jste vyčerpaná, v některých věcech bezradná a máte málo času sama na sebe. Je toho málo, z čeho můžete mít v současné době radost, když Vám dělají starosti základní věci jako děti a práce. Nový byt nebo auto to jen těžko plně vynahradí.
Děkuji, že jste mi celou situaci tak hezky popsala, mohu nyní ledasčemu porozumět. Dovolím si navrhnout hypotézu, která se nabízí. Vyrůstala jste s nemocnou maminkou a bylo pro Vás velmi těžké, když jste od ní bývala oddělena. Svoje pocity jste si potom promítala i do své malé dcerky a bála jste se jí od sebe pustit. To je naprosto pochopitelné, je ale důležité uvědomit si, že Vaše dcerka nemá nemocnou maminku a že obavy, které jste měla, byly zřejmě více Vaše než její. Věřím, že své děti milujete, jste na ně hodná, přemýšlíte o jejich výchově a vychováváte je správně. Možná Vám chybí jen to, že jste bohužel neměla maminku, která by měla dost sil na to být také rázná a přísná. O své děti se bojíte a ony od Vás možná potřebují větší kuráž. Nebojte se proto být na děti také přísná a důsledná, potřebují to. Vím, že na to nemáte nyní dost sil a také není možné, aby se takové věci změnily ze dne na den. Je důležité, abyste si postupně zažila, že se nemusíte bát, že Vaše děti mohou prožívat podobné pocity jako Vy, když jste byla malá, protože žijí v úplně jiném prostředí. Člověk si někdy přeje, aby jeho děti nezažily to co on, a tak je před tím chrání, ale pak nevidí věci nezaujatě. Nejdůležitější je zpracovat své vlastní pocity a dokázat vychovávat děti nezávisle na nich. Vím, že se to lehce říká, ale je to běh na dlouhou trať. Přesto to není marné. Jednou budete svým dětem velice dobrým příkladem.
Další věc je, že mezi Vašimi dětmi zřejmě vládne rivalita. Sourozenci občas bojují o přízeň svých maminek nebo obou rodičů. Možná, že Vaše dcerka už jako malá nebyla zklamána jen tím, že se jí narodil velký brácha, ale že prostě žárlila na dalšího sourozence. Správně také píšete, že Váš syn na sebe nejspíš neustále upozorňuje. Musím velmi ocenit, že s ním navštěvujete psycholožku. Ne každý odborník Vám musí osobnostně vyhovovat, proto se nebojte uvažovat o změně. Na druhou stranu výsledky psychoterapie se někdy dostavují za dlouho a pro děti nejsou časté změny příliš vhodné, tak to dobře promyslete, co bude menší zlo. Nejvíce bych Vám ale doporučila, abyste navštívila odborníka Vy sama. Vím, že o tom uvažujete a nemáte se za co stydět. Máte pro to mnoho objektivních důvodů a potřebujete se jen trochu více vyznat ve svých pocitech a občas se poradit. Svému okolí to nemusíte říkat, pokud nechcete, třeba časem zjistíte, jak na to. Na druhou stranu můžete být pro mnoho lidí vzorem, že něco takového dokážete. Je to více známka síly a ne slabosti a pasivity. Když budou mít Vaše děti spokojenější maminku, budou spokojenější i ony, uvidíte.
Temperamentní děti je jinak nejvhodnější co nejvíce zaměstnat – vymýšlet hry, práci, zábavu. Je to také vysilující, ale děti potom mají méně času na zlobení. Obáváte se dojíždění na kroužky, na druhou stranu to vašim aktivním dětem určitě prospěje :) Budou mít i nové zájmy, kterým se budou moci věnovat i doma.
Co se týká práce, chápu, že taková kolegyně je pro Vás nesnesitelná. Jste zřejmě zvyklá na normální a slušné jednání a nechápete, že toto má někdo zapotřebí. Zúzkostňuje Vás to tím víc, čím méně dokážete dát své kolegyni najevo svůj názor. Nemusíte jí hned říkat, co si o ní myslíte, ale nemusíte na ní být ani milá, když není ona na Vás. Myslete si o ní své a věřte, že její chování se Vás osobně nijak netýká, chová se tak asi ke každému a je to jen její vizitka a její problém.
Ptáte se, jak být znovu šťastná. Holt s dětmi jsou starosti a někdy se na chvíli užívání života pozastaví. Pokud jste ale povahy, která se dokázala hodně radovat, je to stále ve Vás, a až překonáte aktuální starosti, zase se Vám to vrátí. Potřebujete ale někde dobírat energii. Pořádně se zamyslete, jak by to šlo udělat. Alespoň jednou týdně mít svůj relax, popovídat si s kamarádkou, sportovat, cokoli. Moc si to zasloužíte a i Vaše děti z toho budou těžit skrze Vás. A opravdu Vám doporučuji navštívit párkrát sama odborníka, sama se rozhodnete, jestli Vám to může něco dát. Můžete i zavolat na naší linku, která je anonymní.
Přeji Vám hodně sil a ať se Vám opět co nejdříve vrátí Vaše radost ze života, mějte se sebou trpělivost :)
S pozdravem
Kateřina Urbanová
jsem ráda, že jste se odhodlala požádat o odbornou radu, myslím, že si zasloužíte podporu. Je toho na Vás opravdu moc. Popisujete svou situaci podobně jako lidé, kteří trpí depresí – najednou je nebaví, co je dříve bavilo a musí se do všeho nutit. Často ani nenalézají pro takovou změnu nálad důvody. Řekla bych ale, že u Vás jsou důvody pochopitelné – jste vyčerpaná, v některých věcech bezradná a máte málo času sama na sebe. Je toho málo, z čeho můžete mít v současné době radost, když Vám dělají starosti základní věci jako děti a práce. Nový byt nebo auto to jen těžko plně vynahradí.
Děkuji, že jste mi celou situaci tak hezky popsala, mohu nyní ledasčemu porozumět. Dovolím si navrhnout hypotézu, která se nabízí. Vyrůstala jste s nemocnou maminkou a bylo pro Vás velmi těžké, když jste od ní bývala oddělena. Svoje pocity jste si potom promítala i do své malé dcerky a bála jste se jí od sebe pustit. To je naprosto pochopitelné, je ale důležité uvědomit si, že Vaše dcerka nemá nemocnou maminku a že obavy, které jste měla, byly zřejmě více Vaše než její. Věřím, že své děti milujete, jste na ně hodná, přemýšlíte o jejich výchově a vychováváte je správně. Možná Vám chybí jen to, že jste bohužel neměla maminku, která by měla dost sil na to být také rázná a přísná. O své děti se bojíte a ony od Vás možná potřebují větší kuráž. Nebojte se proto být na děti také přísná a důsledná, potřebují to. Vím, že na to nemáte nyní dost sil a také není možné, aby se takové věci změnily ze dne na den. Je důležité, abyste si postupně zažila, že se nemusíte bát, že Vaše děti mohou prožívat podobné pocity jako Vy, když jste byla malá, protože žijí v úplně jiném prostředí. Člověk si někdy přeje, aby jeho děti nezažily to co on, a tak je před tím chrání, ale pak nevidí věci nezaujatě. Nejdůležitější je zpracovat své vlastní pocity a dokázat vychovávat děti nezávisle na nich. Vím, že se to lehce říká, ale je to běh na dlouhou trať. Přesto to není marné. Jednou budete svým dětem velice dobrým příkladem.
Další věc je, že mezi Vašimi dětmi zřejmě vládne rivalita. Sourozenci občas bojují o přízeň svých maminek nebo obou rodičů. Možná, že Vaše dcerka už jako malá nebyla zklamána jen tím, že se jí narodil velký brácha, ale že prostě žárlila na dalšího sourozence. Správně také píšete, že Váš syn na sebe nejspíš neustále upozorňuje. Musím velmi ocenit, že s ním navštěvujete psycholožku. Ne každý odborník Vám musí osobnostně vyhovovat, proto se nebojte uvažovat o změně. Na druhou stranu výsledky psychoterapie se někdy dostavují za dlouho a pro děti nejsou časté změny příliš vhodné, tak to dobře promyslete, co bude menší zlo. Nejvíce bych Vám ale doporučila, abyste navštívila odborníka Vy sama. Vím, že o tom uvažujete a nemáte se za co stydět. Máte pro to mnoho objektivních důvodů a potřebujete se jen trochu více vyznat ve svých pocitech a občas se poradit. Svému okolí to nemusíte říkat, pokud nechcete, třeba časem zjistíte, jak na to. Na druhou stranu můžete být pro mnoho lidí vzorem, že něco takového dokážete. Je to více známka síly a ne slabosti a pasivity. Když budou mít Vaše děti spokojenější maminku, budou spokojenější i ony, uvidíte.
Temperamentní děti je jinak nejvhodnější co nejvíce zaměstnat – vymýšlet hry, práci, zábavu. Je to také vysilující, ale děti potom mají méně času na zlobení. Obáváte se dojíždění na kroužky, na druhou stranu to vašim aktivním dětem určitě prospěje :) Budou mít i nové zájmy, kterým se budou moci věnovat i doma.
Co se týká práce, chápu, že taková kolegyně je pro Vás nesnesitelná. Jste zřejmě zvyklá na normální a slušné jednání a nechápete, že toto má někdo zapotřebí. Zúzkostňuje Vás to tím víc, čím méně dokážete dát své kolegyni najevo svůj názor. Nemusíte jí hned říkat, co si o ní myslíte, ale nemusíte na ní být ani milá, když není ona na Vás. Myslete si o ní své a věřte, že její chování se Vás osobně nijak netýká, chová se tak asi ke každému a je to jen její vizitka a její problém.
Ptáte se, jak být znovu šťastná. Holt s dětmi jsou starosti a někdy se na chvíli užívání života pozastaví. Pokud jste ale povahy, která se dokázala hodně radovat, je to stále ve Vás, a až překonáte aktuální starosti, zase se Vám to vrátí. Potřebujete ale někde dobírat energii. Pořádně se zamyslete, jak by to šlo udělat. Alespoň jednou týdně mít svůj relax, popovídat si s kamarádkou, sportovat, cokoli. Moc si to zasloužíte a i Vaše děti z toho budou těžit skrze Vás. A opravdu Vám doporučuji navštívit párkrát sama odborníka, sama se rozhodnete, jestli Vám to může něco dát. Můžete i zavolat na naší linku, která je anonymní.
Přeji Vám hodně sil a ať se Vám opět co nejdříve vrátí Vaše radost ze života, mějte se sebou trpělivost :)
S pozdravem
Kateřina Urbanová
Zobrazuj jen dotazy z kategorie:
